Úvaha Tomáše Halíka k výročí sebeupálení Jana Palacha

Palach

   Chtěl bych poděkovat novinářům, kteří opět připomenuli naší veřejnosti výročí činu, na nějž by neměl padnout prach zapomenutí: upálení Jana Palacha.

   Je třeba, abychom si byli vědomi, že student Jan Palach se neupálil na protest proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy, nýbrž, že se vzepřel počínající rezignaci české společnosti, naší postupné kapitulaci před tím, co našlo později v režimním ptydepe název „normalizace“.

   Evangelický teolog Jakub Trojan, který Palacha pohřbíval, řekl letos při naší společné ekumenické bohoslužbě na památku této události, že Jan Palach svým činem pozdvihl naši důstojnost. Řekl nám, že mu na nás nesmírně záleželo, že si nás cenil víc než svého vlastního života.

   Mnohokrát – tentokrát i potom – jsme od pragmatiků všeho druhu slyšeli, že Janova oběť byla marná, že byla zbytečným zmařením života. Pamatuji si, jak jsem některým křesťanům, kteří nedokázali tento všem zvyklostem se vymykající mravní čin uchopit jinak než v kategorii sebevraždy (tedy hříchu), oponoval slovy Chestertonovými: Sebevrah pohrdá životem, zatímco mučedník pohrdá smrtí. Palach nepohrdl životem, nýbrž svou obětí jako plamenem v šerosvitu kompromisů osvítil ty hodnoty, které dávají životu cenu: svobodu a věrnost.

   V rovině metafyzické má svou nezrušitelnou hodnotu takový čin vždycky, i kdyby ho nepochopil ani jediný další člověk. V čase a prostoru našich dějin tato událost pracovala léta v skrytu. Jistě bylo mnoho lidí mé generace – Palachovy generace - , pro které Janova oběť byla trvalou připomínkou morální hranice, za níž nesmíme ve věku kompromisů jít. A na té rovině zjevné přinesl Palachův čin viditelné plody přesně po dvaceti letech: události „Palachova týdne“ 1989 byly přímou branou k tomu, co se odehrálo v listopadu téhož roku.

   Od politických změn pozdního podzimu 1989 jsme očekávali, že přinesou definitivní tečku za érou „normalizace“. V mnohém ohledu se tak skutečně stalo: místo posttotalitní diktatury máme parlamentní demokracii, zvykli jsme si na svobodu cestování, podnikání, svobodu médií. Přesto jeden – a to velmi významný – prvek, který normalizace plodila a který ji zároveň udržoval při životě, má mnohem vytrvalejší kořínek, než jsme si mysleli. Je to mentalita, v níž se občanská pasivita mísí s nechutí a nedůvěrou k veřejnému životu. Mentalita, v níž snad lze přežít s dávkou sarkastického humoru totalitní režim, s níž však nelze vybudovat fungující svobodnou společnost.

   Myslím, že nastal čas pořádně se zamyslet nad tím, co tuto mentalitu posiluje a co ji na druhé straně může překonat. Posilují ji přílišné morální nároky intelektuálů na politický život, jak nám někteří předhazují? Anebo ji vyvolávají neetické excesy představitelů politické a ekonomické moci, jejich arogance a nenasytnost, jak to pociťují druzí? Překoná ji realistické uznání, že demokracie není ráj a že je nutné trpělivě snášet její lidské stíny, - anebo spíše zkušenost, že občanská aktivita není marné volání v poušti a pokusy o dialog ve společnosti neskončí jako pověstný hrách házený na zeď?

   Palachova živá pochodeň protestu osvětlila nemravnost normalizační mentality v okamžiku, kdy se začínala vkrádat do české společnosti. Dnes je více než na čase zbytky této mentality – a zejména její skutečné příčiny – vymést ven.

Z Halíkovy knihy: Úvahy na prahu tisíciletí