Ovidius
Publius Ovidius Naso (43 př.n.l.-asi 18), slavný římský básník, který ve své tvorbě pojil mistrovství formy s životním pocitem jemného požitkáře. Dílo, jež postrádá mravní patos, se v renesanci stalo takřka čítankou o kráse života. (Období erotické: Listy heroin, Umění milovat, mytologické: Proměny, a období exilu: Žalozpěvy).
Blaženě žil, kdo v skrytu prožíval život.

Bohatství mne učinilo chudým.

Fas es tet ab hoste doceri. (Je vhodné nechat se poučit i od nepřítele.)

I když se nedostává sil, již sama vůle je hodna chvály.

K odvaze nutí mne strach.

Kdo smí hřešit, hřeší méně.

Láska je druh války.

Nihil homini certum est.

Perfer et obdura, dolor hic tibi proderit olim. (Snes to a vytrvej, ta bolest ti prospěje jednou.)

Počátek naší bolesti často se v radostech skrývá.

Proto jsou zákony dány, by silnější nemohl všechno.

Přátelství si vyhledávej mezi sobě rovnými.

Regia, crede mihi, res est succurrere lapsis. (Královská, věř mi, je věc, pomáhat padlým.)

Res est solliciti plena timoris amor. (Láska je věc plná úzkostlivého strachu.)

Skrovná jen to je ctnost, když mlčení učiníš zadost, naopak těžký je hřích říci, co smlčet se má.

Statečnost umírá lstí.

V lásce se snáze dobereš konce než míry.

Vládce ať nespěchá s trestem, však odměnu měl by dát rychle.

Zlu se hned z počátku postav, dlouhým váháním zesílit může a pozdě pak přichází lék.

Seneca mladší
Lucius Annaeus Seneca Mladší (4 př. n..l – 65), římský filosof, básník a politik. Hlavní představitel stoicismu. Vychovatel pozdějšího císaře Nerona, v letech 54-59 fakticky regent říše; mírnil Neronovu krutost, leč obviněn ze spiknutí, páchá na císařův rozkaz sebevraždu. (Epistulae morales ad Lucilium, Listy Luciliovi; De tranquillitate animi, O klidu duševním; tragédie Trojanky ad.)

Co je krásnějšího, než být své ženě tak drahý, že se staneš drahým i sám sobě.

Do neštěstí vás přivádějí nikoliv věci, které nevíte, ale věci, které víte jistě, ale které nejsou pravda.

Do stáří jsem se staral o to, abych dobře žil, ve stáří o to, abych dobře umřel.

Ira brevis est insania. (Hněv je krátké šílenství.)

Je potupné nejít, ale být unášen a náhle uprostřed víru událostí se s úžasem ptát: „Jak jsem se sem dostal?“.

Kání a modlitby nebojují se zákonem osudu, jsou v samém zákoně. Některé věci byly bohy ponechány jakoby nerozhodnuty, aby se zlepšily, budeme-li se modlit. Tato alternativa je také jedním ze zákonů osudu.

Když člověk zahálí a nevzdělává se, je mrtev a zaživa pohřben.

Největší zlo je odejít z počtu živých dříve, než jsi zemřel.

O mnohé věci se nepokoušíme ne proto, že jsou těžké, ale těžké jsou proto, že se o ně nepokoušíme.

Quod non vetat lex, hoc vetat fieri pudor. (Co nezakazuje konat zákon, to zakazuje stud.)

Snad nikdo by nemohl žít při otevřených dveřích. Žijeme tak, že kdybychom byli náhle spatřeni, rovnalo by se to dopadení.

To, co bývaly neřesti, jsou dnes dobré mravy.

Vědět, kdy být zticha a kdy mluvit, to je velká věc.

Za své nejdůležitější předsevzetí považujeme toto: říkejme to, co si myslíme, mysleme to, co říkáme, ať se řeč shoduje se životem.

Žádné otroctví není potupnější než otroctví dobrovolné.

Život je dlouhý dost, když víš, jak ho prožít. Život měříme skutky, a ne časem.

Pavel z Tarsu
Svatý Pavel z Tarsu (pův.jm. Saul, čes. Šavel, asi 10-67), vzdělaný farizeus, apoštol, raně křesťanský teolog, autor větší části listů Nového zákona (Epištoly, Římanům, 1. a 2. Korinťanům, Galaťanům, Filipanům, Tesalonickým /Soluňanům/, Timoteovi ad.). Otevřel cestu křesťanské zvěsti z židovského prostředí do všech kultur. (O jeho životě viz Skutky apoštolské v Novém zákoně.)

Jako poslední nepřítel bude poražena smrt…

Je pro muže lépe, když žije bez ženy. Abyste se však vyvarovali smilstva, ať každý má svou ženu a každá svého muže.

Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velkou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.

Láska je shovívavá, dobrosrdečná, láska nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen  na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad nikým nezoufá, všecko vydrží. Láska nikdy nepřestává.

Litera zabíjí, ale duch oživuje.

Moudrost tohoto světa bláznovství jest u Boha.

…mulier taceat in ecclesia… (…ženy nechť ve shromáždění (církvi) mlčí…)

Mzdou hříchu je smrt…

Nikomu neoplácejte zlým za zlé. Usilujte o dobro vůči všem lidem. Jak jen možno pokud to záleží na vás – žijte v pokoji se všemi lidmi.

Tady na zemi poznávám věci jenom nedokonale, ale jednou budu poznávat dokonale, podobně, jako (Bůh) poznává mne. Tak tady trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska.

Údělem člověka je, aby jednou zemřel a potom přijde soud.

Všechno je mi dovoleno – ano, ale ne všechno prospívá. Všechno je mi dovoleno – ano, ale ničím se nedám zotročit.

Quintilianus
Marcus Fabius Quintilianus (po r. 35-před r. 100), římský rétor hispánského původu, teoretik římského klasicismu, autor rozsáhlé učebnice rétoriky Institutio oratoria (O výchově řečnické), která se stala hlavním pramenem středověkých rétorik.

Chlapci ať čtou a učí se nejen to, co je slohově dokonalé, ale spíš to, co je mravné. Je proto nutno vybírat nejen autory, ale i části jejich díla.

Licet ipsa vitium sit ambitio, frequenter tamen caus virtutum est. (I když je ctižádost sama o sobě chybou, přece bývá často příčinou ctností.)

Lidská mysl má být utvářena spíše důkladnou četbou než četbou mnohého.

Mollis illa educatio, quam indulgentiam vocamus, nervos omnes mentis et corporis frangit. (Měkká výchova,m kterou nazýváme shovívavostí, oslabuje veškeré duševní i tělesné síly.)

Natura tenacissimi sumus eorum, quae rudibus annis percepimus. (Od přírody nejvíce tíhneme k tomu, co jsme se naučili v raném mládí.)

Nezáživný učitel je jako vyprahlá půda pro něžné rostliny.

Minium enim risus Premium est, si probitatis impendi constat. (Je to příliš velká cena za smích,jestliže spočívá v újmě na cti.)

Pectus est enim quod disertos facit, et vis mentis. (Je to nadšení a síla ducha, co činí lidi výmluvnými.)

Usus sine doctrina quam citra usum doctrina valet. (Zkušenost bez vzdělání platí více než naopak vzdělání bez zkušenosti.)

Verbum omne, quod non intellectum adiuva neque ornatum vitiosum dici potest. (Každé slovo, které neslouží ani k pochopení, ani k ozdobě, lze nazvat chybným.)

Tacitus
Tacitus (nebo Gaius) Cornelius Tacitus (asi 55 - kolem 120), největší římský historik. Za Vespasiana nastoupil úřednickou dráhu, jíž završil konsulátem za Nervy. Mezi význačné historické prameny patří jeho díla Germania (o kmenech na území tzv. Velké Germánie), Historie (římské dějiny vlády Flaviovců) a Annales (římské dějiny od smrti Augustovy do smrti Neronovy). Jeho vliv na hodnocení principátu a monarchie je dodnes zásadní.

Jakmile ke lidská mysl otřesena, má sklon věřit pověrám.

Je třeba žít ve shodě s přírodou.

Kdyby se otevřela srdce tyranů, bylo by vidět, jak jsou rozervaná a samá rána, protože duše je rozdírána krutostí, požitkářstvím a špatnými úmysly stejně jako tělo důtkami.

Moc není nikdy dostatečně pevná, je-li příliš velká.

Pessium inimicorum genus laudantes. (Nejhorší druh nepřítel jsou pochlebníci.)

Plenění, vraždění, drancování nazývají pokrytecky vládou, a když způsobí spoušť, nazvou to mírem.

Strach a hrůza jsou nepevná pouta lásky; jakmile je uvolníš, pak ti, kteří se přestali bát, začnou nenávidět.

V nejzkaženějším státě je nejvíc zákonů.

Vládychtivost je náruživější než všechny vášně.

Vlastností lidské povahy je nenávidět toho, komu jsi ublížil.

Vzácná je ta šťastná doba, kdy je dovoleno myslet si, co chceš, a říkat, co si myslíš.

Zrádci jsou v nenávisti i u těch, kterým dávají přednost.

Epiktétos
Epiktétos z Hierápole (asi 55-135), řecký stoický filosof, studoval v Římě u Musonia Rufa. Jádrem jeho nauky je předpoklad, že dobro a zlo jsou věci zcela závislé na naší vůli; vrcholem dobra je rozumný způsob praktického života, kdy jedinec potlačuje své sobectví a slouží bližnímu. Myšlenky svého učitele zaznamenal Epiktétův žák Arriános z Nikomédie ve spise Rozpravy Epiktétovy.

Člověk je zrozen k věrnosti, a kdo ruší věrnost, ruší podstatu člověka.

Filosofie neslibuje, že člověku opatří něco z vnějšího světa; sice by se pouštěla do něčeho, co jí nenáleží. Neboť jako tesař pracuje s dřevem, litec s mědí, tak látkou umění žiti je sám život každého z nás.

Neběduj: ach! – Neříkám, že se nesmí vzlykat; vzlykej si, ale jen uvnitř.

Osamělost je stav člověka bez pomoci. Kdo je sám, není proto ještě osamělý, právě jako leckdo může být osamělý, přestože je ve společnosti.

Začátek filosofie, aspoň u těch, kdož k ní vstupují náležitě a dveřmi, je vědomí své slabosti a nemohoucnosti v potřebách.

Marcus Aurelius
Caesar Marcus Aurelius Antoninus Augustu (121-180), římský císař (161-180), výtečný vojevůdce (rozšířil říši ve válkách s Germány, Parthy, Markomany, Kvády a Sarmaty). Filosof helénistického stoicismu, věřil, že vesmír je obrovský stát, řízený prozřetelností, s kterou má člověk spolupracovat. Horlivě pronásledoval křesťany. Autor řecky psaného spisu Hovory k sobě.

Bezpráví se často dopouští také ten, kdo něco nedělá, nikoli jen ten, kdo něco dělá.

Jak brzo zapomeneš všeho ty, tak brzo zapomenou všichni tebe.

Sám zpříma, nikoli zpřimován!

Takto je otrokem člověk, který si myslí, že je podroben vrtošivé přírodě, ale ten, kdo ví, že je podroben přírodě určené přísnými zákony, je občanem světa.

Órigenés
Órigenés Adamantios (asi 185 – asi 254), teolog a učitel v egyptské Alexandrii. Na základě řeckého idealismu vytvořil první systematický nárys křesťanské nauky (Peri archón, dochovaný pouze v Rufinově překladu, De principis – O základech, kterými jsou Bůh, svět, svoboda a zjevení). Církev některé jeho myšlenky odmítla. Další dílo: Hexemplé (nedochovaly se), apologetika Proti Kelsovi.

Duchovní člověk je ten, u koho je spojeno poznání ve víře a konkrétní jednání – theoria a praxis.

Kde je hřích, tam je rozrůzněnost, tam jsou schizmata, tam jsou bludy, tam jsou spory. Kde však vládce ctnost, tam je jednota, tam je vzájemnost, jež působí, že všichni věřící jsou jedno srdce a jedna duše.

Proto se říká, že láska je větší než víra a naděje, protože kvůli ní samé už člověk nebude nikdy více hřešit.

Plotínos
Plotínos (203-270), řecký filosof, vůdčí představitel a systematik novoplatonismu, zakladatel římské novoplatónské školy. Platónskou ontologii rozpracoval do určení vrstev jsoucna, emanujících v sestupné hierarchii z božského Jedna. Poznání je možné jen nazíráním světového rozumu v mystické extázi. Jeho spisy se podle svého uspořádání nazývají Enneady (Devítky).


A toto je život bohů a božských, blažených lidí, uvolnění od všech ostatních věcí zde, život bez ohledu na radosti zde, útěk osamoceného k osamocenému.

Protože duše se od boha vskutku odlišuje, ale z něho pochází, nutně po něm touží, a pokud je tam, je naplněna nebeským Erótem, neboť tam je nebeskou Afroditou, zde se však stává jakoby veřejnou děvkou.

Augustinus
Svatý Augustin z Hippo (Aurelius Augustinu, 354-430), křesťanský teolog, filosof, církevní Otec, biskup v severoafrickém Hippo Regiu (dnes Annaba v Alžírsku). Svůj život a konverzi popsal ve spise Vyznání. Položil důraz na nepodmíněnost Boží milosti; v hlubinách lidské psychiky shledával otisk Božího působení. (O Boží obci, O křesťanském učení, Samomluvy, Zpětné úvahy ad.)

A kdykoliv jsem se nažil spolužiti tam k odpočinku duši svou, ztrácela se v té prázdnotě, a opět se na me řítila, takže jsem se sám sobě stal nešťastným místem, kdež jsem ani nemohl zůstati, ani je opustiti. Kam konečně mělo mé srdce utéci před mým srdcem? Kam jsem se měl utéci sám před sebou?

Fecisti nos ad te et inquietum est cor nostrum, donec requiescat in te. (Stvořil jsi nás k obrazu svému a naše srdce je neklidné, dokud nespočine v Tobě.)

Kde člověk padl, tam se musí i zvednout, aby se zase dostal nahoru.

Kdo jest dobrým křesťanem, ať je přesvědčen, že Pána Boha jest pravda, ať ji nalezne kdokoliv.

Kdo se nenechá přemoci pravdou, bude přemožen omylem.

Nelze najít pravdu jinak než skrze lásku.

Qui creavit te sine te, non salvanit te sine te. (Ten, kdo tě bez tvého přičinění stvořil, bez tvého přičinění tě nespasí.)

Sedis animi est in memoriam. (Sídlo duše je v paměti.)

Si despicitis mundum, habebitis cor mundum, et videbitis eum qui fecit mundum. (opovrhnete-li světem, budete mít čisté srdce a poznáte toho, kdo svět stvořil.)

Svatá písma nepřikazují nic kromě lásky.

Boëthius
Anicius Manlius Severinu B. (480-524). římský státník a filosof, překladatel Aristotela, Porfyrit a Cicerona; přední osobnost dvora Theodoricha Velikého, který ho jmenoval konsulem; později obviněn ze zrady, uvězněn a zabit. Jeho nejznámějším dílem je Filosofie utěšitelkou, které napsal ve vězení. (O hypotetickém sylogismu, O učení aritmetiky, O učení musice; teologická pojednání Posvátná dílka ad.)

Abychom poznali velkou lásku, musíme nejprve bloudit, a teprve pak se dát správnou cestou.

Kdo má stanovit zákony milenců? Láska sama o sobě je nejvyšším zákonem.

Láska je cesta, jež vede k životnímu cíli, rozum je jen průvodce.

Malá láska nás činí spokojenými se sebou samými, velká nás často rozpláče.

Neboť není-li možné představit si něco lepšího, než je Bůh, kdo by pochyboval, že to, nad než není nic lepšího, je dobré?

Nic není ubohé, ledaže to za ubohé pokládáš, a naopak každý úděl je šťastný, snáší-li jej člověk s vyrovnanou myslí.

Pokaždé, když se štěstí odvrátí, je nejvyšším neštěstím to, že člověk byl předtím šťastný.

Poněvadž jen šlechetnost jediná může člověka povznést nad lidskou přirozenost, nešlechetnost naopak jakmile někoho vyvrhla ze stavu lidství, nutně jej sráží hluboko pod lidskou důstojnost.

Si tacuisses, philisophus mansisses. (Kdybys mlčel, byl bys zůstal filosofem.)

Vždyť je lidská přirozenost taková, že vyniká nad ostatní věci teprve tehdy, když se sama poznává, ponižuje se však pod zvířata, jakmile se přestala znáti.

Že se zdáš krásný, není tedy tvá přirozenost, nýbrž takovým tě dělá jen zraková slabost diváků! Přeceňujte si však tělesné přednosti, jak je vám libo, jen vězte, že předmět vašeho podivu může ´plně zničit třídenní horečka.

Žena, která na sebe nepoutá pozornost mužů, je v podstatě nešťastná.

Avicenna
Ibn Síná Abú Alí al-Husajn ibn Abdalláh (asi 980-1037), arabský filosof, přírodovědec, lékař, básník a politik; své době zprostředkoval odkaz antické vědy a filosofie s cílem aristotelovské encyklopedické syntézy (Al-kánún fít tibb – Kánon lékařství). Jeho učení ovlivnilo výuku medicíny na evropských středověkých univerzitách.

Cílem spekulace je pravda, cílem činnosti je dobro.

Člověk je zvláště sváděn věcmi, které připomínají jiné, představují je nebo napodobují.

Člověk, který dosáhne cíle, žádá si opět jiný cíl, aniž se zastaví na nějaké hranici a aniž kdy dospěje k nějakému konci.

Pravá únava je únava z nevědomosti.

Vše, co existuje, musí nutně zahynout. Kdo si přeje, aby nezahynul, přeje si, aby neexistoval, a kdo si přeje, aby neexistoval, přeje si záhubu samu.

Všechny záhady světa jsem uměl vysvětlit, od temna prachu země po zenit. Z pout myšlenek a klamů jsem se osvobodil. Záhadu smrti neumím rozuzlit!

Zlo není opakem dobra, je jen nedokonalostí, překážkou.

Maimanides
Rabbénú Móšé ben Maimún („Rambam“, 1135-1204), židovský myslitel, teolog a lékař. Pocházel z Córdoby, po 1148 v exilu; nejvyšší Káhirský rabín a osobní lékař Sladina, psal arabsky. Systematizoval tradici výkladů Tóry, interpretoval judismus v souladu s aristotelskou filosofií; ovlivnil Alberta Velikého a Tomáše Akvinského. (Mišne Tóra, 1170-1180; More nevuchim, tj. Průvodce bloudících, kolem 1190 ad.)

Dobré činy – to jsou činy vyvážené, nacházející se uprostřed mezi dvěma krajnostmi, jež jsou obě zlem: jednou z nich je nadbytečnost a druhou nedostatečnost. A ctnosti – to jsou vrozené i získané vlastnosti duše, nacházející se uprostřed mezi dvěma špatnými vlastnostmi, z nichž jedna je nadbytečná druhá nedostatečná.

Kdyby se výprask nechal vypsat, dostal bys ode mne dlouhé psaní. Takhle ale nevím, co bych ti napsal.

Lidé mají rádi názory, kterým přivykli v mládí, hájí je a straní se opačných přesvědčení: a to je jen jedna z věcí, která zabraňuje lidem nalézt pravdu, neboť se svých názorů drží ze zvyku.

Nelze být člověkem a nepochybovat.

Základem základů a pilířem moudrosti je vědět, že existuje prvotní příčina, která vytvořila vše, co je…

Sa´dí
Šejch Abú Abdilláh Mušarrifuddim ben Muslim (1184-1291), perský neobyčejně vzdělaný básník, mistr didaktické poezie psané s lehkým humorem a citem, od 1260 žil jako súfí. Hlavní dílo: veršovaný soubor Bustán (Ovocný sad, 1257), sbírka příběhů v próze a ve verších Gulistán (Růžový sad, 1258).

Ať je roucho darované králem sebekrásnější,m vlastní hrubé roucho je lepší, a nechť jsou jakkoli chutné pokrmy bohatých, lepší je kus chleba z vlastního stolu.

Boháč je vždycky k cizímu žalu.

Celý svůj život jsem prožil mezi mudrci a nenašel jsem pro člověka nic lepšího, než je mlčení.

Kdo chválí sebe, nevidí než sebe. Pro toho, kdo vidí jen sebe, bylo by lépe, kdyby byl slepý.

Kdo nejedná dobře, když je to v jeho moci, bude se jednou trápit.

Potkalo-li tě neštěstí, nes je tak, abys, odpouštěje druhým, sám si zasloužil odpuštění.

Naslouchej řečem moudrého člověka s velkou pozorností, i kdyby jeho skutky neodpovídaly jeho učení. Člověk se má poučit, i kdyby bylo naučení jenom napsáno na zdi.

Poznaná pravda má povznášet ducha, nikoliv spálit svět.

Rúmí
Džaláleddín Mohammed Valcho Rúmí („Mouláná“ či „Mouláví“, 1207-1273), jeden z největších perských básníků, zakladatel řádu tancujících dervišů, osvícený sofijský mystik. Tři století před Koperníkem věděl, že se Země otáčí kolem Slunce a že planet je devět, což novodobá doba potvrdila až v roce 1930. (Masnaví – Básně vnitřního smyslu; Fíhi má fíhi – Je v tom to, co je ad.)

Až zemřu, položte mé tělo na zemi, / vedle mne mrtvého, jenž podoben je mi. / A až mne políbí na má zetlelá ústa, / jestliže oživnu, pak nedivte se mi!

Bolest se zrodí z pohledu, vrženého do vlastního nitra, / a toto utrpení nás donutí proniknout za oponu.

Hledej odpověď na stejném místě, / odkud přišla otázka.

Láska přišla, je jako krev v mých žilách, jako má kůže. / Zničila mě, a naplnila Milovaným. / Milovaný pronikl do všech částeček mého těla. / Ze mne zůstal jen název, vše ostatní je On.

Od chvíle, kdy jsi přišel na tento svět bytí, / stojí před tebou žebřík, aby ti pomohl utéct.

To, co řekl Bůh růži a čím rozvinul její krásu, / řekl mému srdci a udělal je stokrát krásnějším.

V království duše se nacházejí nebesa, / která vládnou nebesy tohoto světa.

Bonaventura
Svatý Bonaventura („doktor seraficus“, vl.jm. Giovanni di Fidanza, 1221-1274), italský františkánský teolog, významný filosof, církevní učitel a mystik. Ve svém díle usiloval o syntézu křesťanského vědění. Ve filosofii vycházel především z Aristotela a sv. Augustina; v teologii preferoval cit před rozumem. (Komentáře ke čtyřem knihám Sentencí (Petra Lombardského), 1250-53; Putování  mysli k Bohu, 1259; Collationes et Hexaemeron, 1273 ad.)

Bůh stvořil všechny věci, ne aby rozmnožil vlastní slávu, ale aby ji ukázal a sdělil.

Jestliže blaženost není nic jiného než zakoušení nejvyššího dobra a nevyšší dobro je nad námi, nikdo se nemůže stát blaženým, pokud nevystoupí sám nad sebe, nikoli však ústupem těla, nýbrž stoupáním srdce. Ale povznést se nad sebe sama můžeme jen pomocí vyšší síly, která nás pozdvihne.

Na tomto světě jsou všechny věci žebříkem, po kterém můžeme vystoupit k Bohu.

Nikdo ať si nemyslí, že mu stačí moudrost bez posvěcení, přemýšlení bez modlitby, bádání bez obdivu, obezřetnost bez nadšení, pilnost bez zbožnosti, vědění bez lásky, nadání bez pokory, horlivost bez Boží milosti a věhlas bez moudrosti, která je vlitá z nebes.

Stvořitel nemohl člověka postavit do tak bídného stavu, v kterém se dnes nachází.

V původním řádu stvoření byl člověk schopen zakoušet pokoj nazírání, a proto jej Hospodin uvedl do rozkošné zahrady. Když se ale člověk odklonil od pravého světla k pomíjejícímu dobru, vlastní vinou pokřivil sebe sama a celý svůj rod dědičným hříchem, který zasáhl dvojím způsobem lidskou přirozenost, totiž mysl nevědomostí a tělo nezřízenou žádostivostí.

Tomáš Akvinský
Svatý Tomáš Akvinský („doktor angelicus“, vl.jm. Tommaso d´Aquino, 1225-1274), italský teolog a filosof, člen dominikánského řádu, čelný představitel vrcholné scholastiky. Jeho hlavní teologické dílo Summa theologie (1266-73) je pokusem o ucelený výklad církevní nauky pomocí filosofických nástrojů. Tomášův paterý důkaz Boží existence je opřen o předpoklad, že Bůh je totožný s bytím.

Buď je naděje ctností teologickou, nebo vůbec žádnou.

Jakýkoli skutek lásky si zasluhuje věčný život.

Kdo je dokonalý v lásce, je dokonalý v duchovním životě.

Kdo všechno pochopí, všechno odpustí.

Láska je přátelství člověka s Bohem.

Quantum potes, tantum aude. (Kolik můžeš, tolik se odvaž.)

Svatost nespočívá v tom, že hodně víme nebo hodně rozjímáme, velké tajemství svatosti spočívá v tom, že hodně milujeme.

Timeo hominem unius libri. (Bojím se člověka, který přečetl jedinou knihu.)

Ze všech vášní duše škodí tělu nejvíce smutek.

Žít v pokoji, to je záležitost lásky. Ale položit základ k pokoji, to je úkol moudrosti, který všechno pořádá. K moudrosti pak připravuje pokora.

Eckhart
Mistr Eckhart (vl.jm. Johanes z Hockheimu, 1260-1327), německý dominikánský teolog a filosof, představitel spekulativní a panteistické mystiky (některé jeho názory byly katolickou církví zavrženy), mistr pařížské univerzity. Lidská duše má dle jeho názoru ve své nejhlubší podstatě božskou povahu. Významně ovlivnil německou filosofii (např. M. Heideggera). (Duchovní naučení, 1294-98; Kázání; Trojdílný spis, 1311-13 ad.)

Bůh je mi blíž, než jsem já sám sobě.

„Já jsem“ nemůže vyslovit žádná jiná bytost než samotný Bůh.

Kdybyste dokázali zapomenout na sebe sama, třeba jen na okamžik, pak by vám na oplátku bylo dáno vše.

Lidé by měli méně myslet na to, co je třeba udělat, a více přemýšlet o tom, čím by měli být.

Největší síla člověka je v tom, že jí neužije.

Plným právem tedy mohou řádně a bez obav jíst ti, kteří by byli stejně ochotni se i postit.

Pravá láska je, když nepřemýšlíme a jako morští plavci se vrhneme z útesu rovnou po hlavě do příboje vln.

Dante
Dante Alighieri (1265-1321), jeden z největších italských básníků všech dob. Ve svém díle vylíčil obraz světa, který popsali myslitelé vrcholné scholastiky (např. Albert Veliký a Tomáš Akvinský). Významně přispěl k vývoji jazykovědy a filosofie politiky. Je považován za zakladatele spisovné italštiny. (Božská komedie, asi 1309-20; Nový život, přibližně 1290-94; O lidové mluvě, 1304; O jediné vládě, 1310 ad.)

Dobré je panování lásky, neboť odvrací mysl věrného od všech věcí nízkých. Nedobré je panování lásky, neboť čím větší věrností je jí oddán její věrný, tím větší a bolestnější jsou rozpoložení, jimiž musí projít.

Jsem čtverhran, stojím, ať vržen jakkoli.

Lasciate ogni spiranta voi ch´entrate. (Zanechte naděje, kdo vstupujete. – Závěr nápisu nad branou pekla.)

Láska opanovala mou duši, která se s ní zasnoubila, tak rychle a počala silou, kterou jí dávala má obrazotvornost, nabývat nade mnou takové jistoty, že jsem musel bez výjimky plnit všechna její přání.

Málo miluje ten, kdo ještě slovy musí vyjádřit, jak velice miluje.

Nevinnost najdete jen v maličkých.

Poezie je teologie.
(Prohlásil Dante podle Boccacciova svědectví)

Z rozumu se rodí nové, ze srdce věčné.

…za cenu, že mé svědomí je čisté, jsem připraven jít každé sudbě vstříc.

Petrarca
Francesco Petrarca (1304-1374), italský básník, prozaik, zakladatel humanistických studií, diplomat. Měl přímý vliv na počátky humanismu v Čechách (udržoval korespondenci s Arnoštem z Pardubic a Janem ze Středy, dvakrát se setkal s Karlem IV.). Psal latinsky a italsky. Lyrickým souborem Canzoniere (Kanzóny pro Lauru, asi 1351-1353) hluboce ovlivnil vývoj evropské milostné poezie. (Bucolicum carmen, 1346 ad.)

A není známo, že mravy zamilovaného láska přizpůsobuje druhému?

Ale, běda, nic mezi smrtelníky trvalého, a jestli něco sladkého se naskytne, hořký to náhle zavírá konec.

Je-li na malém kousku půdy mnoho zaseto, setba se tísní a nemůže prospívat. Tak se teď vede i tobě: ve tvém příliš zatíženém mozku nemůže zakořenit žádná potřebná myšlenka, nemůže uzrát žádný plod.

Knihy nemají být nářadím která by zdobilo dům, nemají být cenným zbožím, nýbrž mají být zásobnicí, která živí ducha.

Neuznávám jiné rozkoše, než učit se.

Šlechticem se člověk nerodí, stává se jím.

Taková je povaha bohatství, že, když roste, roste tím více dychtivost, a tím více chudoba; to mne nikdy chudým nečinilo. Čím více jsem měl, tím méně jsem žádal; a čím více jsem bohatl tím klidnější byl můj život a menší žádostivost ducha mého.

Boccaccio
Giovanni Boccacio (1313-1375), italský spisovatel, básník a humanista, přítel Francesca Petrarcy. Jeho nejvýznamnější dílo, Decameron (1348-58), je sbírkou sta příběhů, které si vyprávějí mladí lidé, kteří se uchýlili před morem na venkov. Další dílo: Bucolicum Carmen (Pastýřská báseň), Rodopis pohanských bohů (1359), O slavných ženách (1374), O ranách osudu, které postihly slavné (1355-74)

A tak velmi zřetelně vyšlo najevo to, co by byl přirozený běh věcí drobnými a řídkými strastmi nikdy nemohl ukázat mudrcům, že totiž všecko je třeba snášet trpělivě a že velikost útrap může učinit i z nemudrců lidi odevzdané a bezstarostné.

…bez lásky nemůže být v žádném smrtelníkovi žádná ctnosti či něco dobrého.

Chtít se stavět proti zákonům přírody vyžaduje příliš velikou sílu a častokrát se stává, že tato síla byla vynakládána nejen nadarmo, ale k veliké škodě toho, kdo se tak namáhal… Přiznávám, že tuto sílu nemám a ani o ni nestojím, abych ji na takové věci měl.

Může tedy někdo tvrdit, že do chudobných chalup nepadá z nebe boží duch stejně jako do královských paláců, kde by mnohým náleželo spíš pást svině, než vládnout lidem?

Pojď, lásko, pojď, co mám, jen z tebe mám, všechnu svou naději i všechnu radost mládí.

Studium fuit alma poesis. (Studium bylo duší poezie.)

Tyhle lidi smrt nepřemůže. Neboť budou veselí, i když je smrt bude kosit.

Karel IV.
Karel IV Lucemburský (1316-1378), český král (1346) a římský císař (1355), zakladatel pražské univerzity a Nového města pražského (1348). Původce nové koncepce českého státu, navazující na velkomoravskou-přemyslovskou tradici říše Karla Velikého. Je autorem Korunovačního řádu českých králů; legendy o sv. Václavu (Historia nova de s. Wenceslao) a latinského Vlastního životopisu (Vita Caroli, do 1340).

A budete milosrdni k nuzným a chudým tak, jak si přejete dojíti milosrdenství u Pána pro svou nuznost a křehkost.

Budete-li nenávidět lakomství, poplyne vám bohatství; k němu však nepřikládejte srdcí svých, ale shromažďujte si poklady moudrosti, neboť v jejím vlastnictví jest mnoho panování. Lakomec však nepanuje, nýbrž jest poddán vládě peněz.

Kdo nenávidí, není milován a ve své zlobě zahyne. Kdo však má lásku, miluje a ještě milý Bohu i lidem.

My pak jsme odmítli, čeho bychom nemohli zastati se ctí.

Nemáte ponětí, jak obludné je vládnout.

…nemiluj člověče tělesných žádostí jako děti sladká jídla, jež jim škodí.

Obsah svatých evangelií nedovede nikdo plně vysvětlili, protože jejich smysl je tak hluboký, že nikdo nemůže vznešenost jejich pravd postihnouti a s dostatek jejich význam vypověděti.

Střezte se tudíž všeho hříchu ve věku útlém, neboť malá chyba na začátku velikou bude na konci.

Háfiz
Háfiz Chvádže Šamsuddín Muhammad (asi 1320-1390), perský lyrický básník, tvůrce gazelů, súfický teolog. V poezii vyzývá k radosti ze života, která však nezadržitelně pomíjí. Jeho dílo se dochovalo v abecedně seřazeném dívánu gazel, k němuž náležejí Zlomky (Kiťa), Čtyřverší (Rubáijját) a alegorická Kniha číšníkova (Sákínáme).

Ať jsem se nažil o cokoli, vše bylo hledáním, / jen udržet zpříma své určení na cestě.

Hledám Boha, ať už v mešitě či krčmě; / Bůh a nic jiného je mou touhou.

Jsem-li dobrý nebo špatný, hleďte si své vlastní žně; / jen co zasadil, to člověk sklízí.

Lidská srdce jsou téměř nedobytné srdce, předurčené k dobytí jen těmi, kdo mají dost síly, odvahy a vroucnosti.

Nehledejte důvěru v našem rozkolísaném světě, / tahle čarodějnice je tisícům ženichů špatná nevěsta.

Někdy jsem Hafíz, jindy dopíječ zbytků; / v této svobodě nacházím tvůrčí sílu.

Ó mládí, neznalé dávných smělých cest, / než začneš vyprávět, naslouchat musíš toku vyprávěných vět.

Ó srdce, žij tak, aby když uklouzneš, / tě v modlitbě andělské ruce zachytily.
Pravda zůstává pravdou i v ústech lháře.

Srdce v lásce uvězněné nedožívá se vysokého věku.

Žij svůj čas na světě tak, / aby až zemřeš, žes zemřel o tobě nechtěli říkat.

Chaucer
Geofrrey Chaucer (asi 1342-1400), největší básník anglického středověku, překladatel a diplomat. Ve svém díle, v němž využil podněty francouzské rytířské epiky (de Loriis a de Meung) a italské renesanční literatury (Boccaccio), mistrně zachytil obraz soudobého anglického života. (Kniha o vévodkyni, 1370; Dům slávy, 1374-82; Ptačí sněm, 1382; Troilus a Criseyda, 1385; Canterburské povídky, asi 1387-1400, nedokončeno ad.)

Čeho se dostane ti, přijmi s pokorou; / rveš se, a svět si žádá tvoji hlavu.

„Jdi příkladem a potom teprve kaž,“ / ta slova Písma ctil jak otčenáš / a podobenství přidával vždy nato: / „Co s železem, když rezaví i zlato? / Když hřeší ten, v nějž věřit máme, kněz, / jakýpak div, že laika sžírá rez?...“

Jen průchod žalu je zde na zemi / a míjející poutníci jsme my…

Kde příroda se vzdá, co s felčary? / Mastičky, sbohem, běžte pro máry!

Kdo sebe ovládá, ten druhým radit smí.

Má klid, kdo neklid umí zavrhnout.

Nechť stačí mi, až jednou zavřu oči, / když jméno moje nikdo nepošpiní; / sám nejlíp vím, jak zhodnotit své činy.

Opilá žena, ta se neubrání, / jak znají dobře dovádiví páni.

Stáří vtip všechen ve mně otupilo, / z umění veršem vyšperkovat dílo / jen máloco mi v duši ještě zbylo.

To všeobecně platí pro ženy, / že jdou tam, kam jde přízeň Štěstěny.

Větrný dave, nestálý, pln falší, / svou vrtkavostí předčíš korouhvičku, / stále jen toužíš po novosti další, / měníš se jako fáze při měsíčku, / tvé slovo možno brát jen jako hříčku; / jsi nevěrný a klamný je tvůj osud, / jen blázen může na tě spolehnout!

Whanne that April with his shoures sote / The droughte of March hath perced to the rote (Když duben vniká v šumných přeprškách / až do kořání pod březový prach… - Proslulý úvod Prologu Canterburských povídek

Žij v pravdě, před davem se snaž vždy uprchnout.

Hus
Mistr Jan Hus (asi 1371-1415), náboženský reformátor, kněz, významný kazatel, mistr pražské univerzity. V reformaci vycházel z myšlenek Jana Viklefa, vystupoval proti odpustkové praxi a káral mravní úpadek soudobé církve. 1411 exkomunikován, 1415 upálen. (O církvi, Výklad sentencí Postila, Knížky o svatokupectví, O poznání cesty pravé k spasení [Dcerka] ad.)

Bůh nižádnému nebude milosrdný, jedině tomu, kdož bude milosrdný.

Díme-li, že hříchu nemáme, sami se klameme, a pravda v nás není.

Ecce ego sum quasi in morte; si ergo moriar, rogo instetis pro justitia et liberatione gentis nostrae. (Hle, téměř umírám; zemřu-li tedy, prosím, přičiňte se o spravedlnost a svobodu našeho národa. – 1409)

Kdyby celý svět mi říkal něco, co se vzpírá mému rozumu, nemohl bych takovou věc tvrdit bez záporu svědomí.

Lidé, kteří si v hříchu pomáhají, nejsou si věrní přátelé, ale zrádcové a nepřátelé.

Nemůže-li pravda býti projevena bez pohoršení, lépe je přijmouti pohoršení, nežli pustiti pravdu.

Pravda jest jen to, co jest dobrem všech.

Protož, věrný křesťane, hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti; neboť pravda tě vysvobodí od hřiecha, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné, jenž je odlúčenie věčné od milosti božie…

Super omnia vincit veritas. (Nade vším vítězí pravda. – Husovo heslo – 1412)

Také prosím vás, abyste se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli. (10. Června 1415)

Zlořečený ten, kterýž pro skývu chleba opustí pravdu.

Tomáš Kempenský
Svatý Tomáš Kempenský (Thomas a Kempis, vl. Jm. Thomas Hemerken, asi 1380-1471), nizozemský teolog, církevní spisovatel, převor augustiánského kláštera v Agnetenbergu. Čelný představitel tzv. nové zbožnosti (devotio moderna); proslul jako autor knihy O následování Krista. (Modlitby a úvahy o životě Kristově, Samomluva duše, Růžová zahrádka, Liliové údolí, Špitál chudých ad.)

Bojuj zmužile, neboť zvyk se přemáhá zvykem.

Jakým je kdo ve svém nitru, tak posuzuje též věci zevnější.

Kdo by dobře a spravedlivě posuzoval své chyby, ten by přísně nesoudil jiné.

Nejprve dbej, abys měl sám pokoj v sobě, pak budeš moci zjednat pokoj také u jiných.

Nic se nestane, když se budeš považovat ta méně významného, než je někdo jiný, i kdyby to nebyla pravda. Ale velice vadí, když se budeš považovat ta lepšího, než jsou ostatní, i kdyby se jednalo o velké hříšníky.

Pravda mluví v nitru, aniž přitom slyšeti slovo.

Snášej trpělivě, jestliže nemůžeš vesele.

Vnější skutek vykonaný bez lásky neprospívá; cokoli však se koná z lásky, ať je to sebemenší a nepatrnější, všechno se obrací v užitek. Bůh totiž více ocení to, z jak velké lásky kdo jedná, než kolik vykoná.

Všude jsem hledal klid a nikde jej nenašel, leda v koutě s knihou.

Mikuláš Kusánský
Mikuláš Kusánský (Nicolaus Cusanus, vl. Jm. Nikolaus Chrypffs /Krebs/, 1401-1464), německý kardinál, teolog, filosof a přírodovědec. Je považován za prvního renesančního filosofa. Kusánovo dílo obsahuje spisy filosofické, teologické, matematické, politicko-náboženské, kázání a dopisy. Jeho nejvýznamnějším dílem je spis O učené nevědomosti (1440). (O obecném sjednocení, O skrytém Bohu, O domněnkách ad.)

Bůh stvořil všechno pro sebe, aby celé stvoření mělo svůj nejlepší cíl. Nakonec však Bůh stvořil člověka, aby v něm naplnil a dovedl k dokonalosti stvoření. Člověkova dokonalost je však v Bohu. Tak je všech no stvoření zaměřeno skrze člověka k Bohu. Co však je nejvyšší, není ve své svrchovanosti s ničím srovnatelné, jinak by zcela ztratilo povahu vrcholovosti. Proto je Bůh jediný a také nejjednodušší. Nic nemůže předcházet tomu, co je nejvyšší.

Dnes jsou ty knihy zničeny, byly totiž sepsány v málo důmyslných jazycích a právem byly opovrhované a zatracené. (O knihách, které podle legend sepsali Adam a jeho syn Abel)

Proto ti říkám, že pravda křičí venku na ulicích a je to volání té, jež bydlí na výsostech.

Leonardo
Leonardo da Vinci (1452-1519), italský malíř, sochař, architekt, inženýr; universální osobnost renesanční vědy a umění. Jeho studijní kresby, obsažené v 19 skicácích, položily základ vědeckých ilustrací; jeho malířským dílem, které se vyznačuje technikou tzv. sfumata, vyvrcholil renesanční realismus. Madona ve skalách (1483-85), Mona Lisa (1504-05), Poslední večeře (1498) ad.

Ať nechodí ke džbánu, kdo může jít k prameni.

Dívej se na světlo a pozoruj jeho krásu. Na okamžik zavři oči a znovu se na ně podívej: to, co vidíš, dříve nebylo; a to, co bylo už není. Kdo je obnovuje, když tvůrce neustále umírá?

Dobrá díla jsou plodem dobrého charakteru, a protože je chvályhodnější příčina než následek, chval více dobrý charakter bez vzdělání než vzdělance bez charakteru.

Dobrý člověk přirozeně touží po vědění.

Kdo chce za den zbohatnout, ten chce za rok viset.

Kdo se ve sporu odvolává na autoritu, nebere si na pomoc rozum, ale paměť.

Kdo zlo netrestá, káže ho činit.

Když není lásky, co zbývá?

Malířství je poezie, která se vidí, ale necítí. Poezie je malířství, které se cítí, ale nevidí.

Neděláš dobře, když chválíš to, čemu nerozumíš, ale ještě horší je, když to haníš.

Nenalhávej si minulost podle potřeby.

Prohřešil jsem se proti Bohu a lidstvu, protože moje dílo nedosáhlo takové kvality, jaké mělo.

Řemeslo se naučí každý. Umění nikdo.

Velká láska se rodí z velkého poznání toho, co milujeme. Co neznáš, to nemůžeš milovat – leda chudě.

Vše krásné umírá s člověkem, ne však umění.

Žádný člověk není takový hlupák, aby nedošel úspěchu aspoň v jedné věci, je-li vytrvalý.

Brant
Sebastian Brant (1457-1521), německý humanista, respektovaný právník, jehož veršovaná satira Loď bláznů (das Narrenschiff; lat. Stultifera navis. 1494, s ilustracemi A. Dürera), nejúspěšnější dílo německé středověké literatury, zahájila bohatou tradici tzv. bláznovské literatury. (Kniha žertu).

Blázen, kdo ženě tolik věří,
že ji dny noci jenom střeží
jako oko v hlavě. Neví bloud,
že i oko lze vypíchnout.

Kdo věříš, že zítřek vše rozřeší,
v Bláznově hledej přístřeší,
kde havran se s mršinou peleší

Noci puk břich. Už zase dní se…
Jen říhej dál, při tučné míse! –
Bídě už sliny sbíhají se.

Erasmus
Erasmus Desiderius (vl. jm. Gerhard Gerhards, 1466-1536), nizozemský myslitel, nejvýznamnější zástupce humanismu mimo Itálii. Sympatizoval s reformací, ale nepřipojil se k ní (odmítal Lutherův radikalismus). Stoupenec myšlenky, že vzdělání může odstranit zlo. Jeho hlavním dílem je filosoficko-satirická skladba Chvála bláznovství (1509). (Ruční knížka o rytíři křesťanském, 1502 ad.)

Člověk totiž nemá žádnou radost z toho, má-li něco dobrého sám, bez druha.

Člověk trpí vším, co miluje.

Doma jsem tam, kde mám knihovnu.

Dovedně a v pravý čas bláznem se tvářit – toť nejvyšší moudrost.

Kdo louhem slz, sodou pokání či ohněm lásky odstranil skvrny, těm hříchy nejenom v ničem neškodí, ale často se stávají i popudem k většímu dobru.

Nic neznepokojuje více než špatné svědomí. A jestliže se někdy proviním, nejdu spát, dokud se nesmířím s Bohem.

Nikdo, kdo miluje opravdově, to neví určitě.

Oděv je jaksi tělem bez těla a lze z něho usuzovat na povahu člověka.

První a nejdůležitější krok k moudrosti je vzájemná láska mezi žákem a učitelem.

Především v manželství je nutno chyby znát, nikoli nenávidět.

Sama sebe haníš, když haníš manžela.

…ti, které příroda stvořila tupé, jsou méně ubozí než ti, z nichž se stali následkem jejich zvířecích žádostí tupci.

Vše, co se mezi smrtelníky podniká, je plné bláznovství, vždyť to konají blázni zase jen s blázny.