Žasnu pokaždé znovu, když pozoruji, jak se věčně a stále znovu obměňuje to srdce

Žasnu pokaždé znovu, když pozoruji, jak se věčně a stále znovu obměňuje to srdce, složené z odmítání a z odevzdávání, z bezmocných vyznání a křehkých lží, z vášnivých kompromisů mezi mou rozkoší a rozkoší druhého a všech těch pout lásky, která nelze rozvázat, ač sama se uvolňují tak rychle. Tajemná hra, mířící od lásky k jednomu tělu až k lásce k jedné osobě mi připadá dost krásná, abych jí zasvětil kus života. Na slova spoléhat nelze, protože pojem rozkoše má v sobě mnoho protichůdného a obsahuje zároveň představu vlahého tepla, hebkosti, něhy, důvěrnosti těl, ale také násilí, agónie a výkřiku. Úchylná Poseidonova větička o tření dvou ploch kůže, kterou jsem si kdysi s pílí přičinlivého žáka opisoval do školních sešitů, říká o lásce právě tak málo, jako kdyby samotný dotek struny měl vysvětlit zázračnou působnost hudby. Někřivdí se tím ani tak milostné slasti, jako samotnému tělu, tomu nástroji ze svalů, krve a pokožky, tomu narudlému mračnu, jehož bleskem je duše. A přiznávám, že lidský rozum stojí ve zmatku nad samotným zázrakem lásky; jaká to musí být zvláštní posedlost, když o tělo, pokud je to naše vlastní, dbáme tak málo – leda snad, že je myjeme, krmíme a podle možnosti chráníme před bolestí a přitom tělo druhé osoby nám vnuká palčivou touhu po laskání – jen proto, že je oživuje jiná duše a že má podle našeho mínění některé znaky krásy, ačkoliv se na zákonech krásy neshodnou ani ti nejpovolanější soudci. Tady lidská logika vynechává práve tak jako při zjeveních mysterií. A tak jako tance bakchantek či deliria démonů, i láska nás uvádí do jiného světa, kam jinak nemáme přístup a kde okamžitě zbloudíme, jakmile pohasne žár a ustane rozkoš. 

 Publius Julius Hadrianus, římský císař (76-138)