Co je filosofie?

„Pythagoras pravil, že život se podobá shromáždění při hrách. Jako tam jedni přicházejí, aby závodili, druzí za obchodem a třetí, nejlepší, jako diváci, tak se v životě rodí jedni, lidé otročtí, jako lovci slávy a bohatství a druzí filosofové, jako lovci pravdy.“

Diogenés Laërtský (VIII, 8)

Zajímavým uvedením do filosofie je etymologie tohoto slova. Filien znamená ve staré řečtině milovat, sofia – moudrost. Jde tedy o opuštění plytké, povrchní interesovanosti věcmi nemoudrými a nastolení eminentního zájmu o moudrost. Nikoliv však s nárokem usurpovat si pro sebe moudrost natolik, abychom se mohli cítit jejími majiteli, nýbrž tak, že budeme jen jejími oddanými ctiteli a milovníky. Takto byla filosofie chápána alespoň na samém úsvitu svých dějin ve starém Řecku.

 LEGENDA O TŘÍNOŽCE

Třínožka, kterou vylovili rybáři z moře měla být dána tomu z Helénů, jenž je první v moudrosti. Dali ji nejdříve Tháletovi, ten ji postoupil jinému, a ten opět dalšímu, až se dostala k Solónovi, který ji poslal do Delf, aby ji raději odevzdali bohu Apollónovi, neboť zplna moudrým může být jen bůh.

Podobná legenda se vyprávěla o misce, jindy o poháru moudrosti, z něhož se měl napít nejmoudřější. Když pohár obešel kruh všech filosofů, vrátil se zpět netknut.

Jako první pojmenoval filosofii Pythagoras (jak uvádí Diogenés Laërtský). Filosofy označil za lovce pravdy. Vmyezuje je na úkor toho, co nejsou – lidé otročtí honící se za bohatstvím a slávou.

Celkově zajímavé je Pythagorovo přirovnání s ohledem na současnou situaci filosofie. Pythagoras mluví o životě jako o shromáždění, které se sejde při hrách. Vidíme zde ty, kteří přišli, aby hráli ( „jedni tam přicházejí, aby závodili“), druzí aby obchodovali a třetí, nejlepší, jako diváci. Proč nejlepší? První dva typy lidí touží po úspěchu a bohatství, diváci jen pozorují, neloví věhlas ani majetek, ale pravdu. Dnes je takové přirovnání velmi aktuální. Filosofie vždycky byla a vždycky bude pravou filosofií pouze tehdy nebude-li aktivně zasahovat do věcí veřejných – řekněme dnes například - do politiky. Ze své podstaty nemůže čelit tlaku, kterému jsou politicky svázané funkce vystaveny. Tím samozřejmě není řečeno, že by se o politiku nezajímala, ba naopak, uvidíme, že celými dějinami flosofie se táhne myšlenka ideální úspořádání společnosti. Bylo to vždycky právě filosofické smyšlení doby, které politiku ovlivnilo, avšak nikdy to nedopadlo dobře, stal-li se ideolog filosfických myšlenek zároveň tím, kdo je uváděl do praxe. I proto vznešená myšlenka Platónova – která viděla v čele státu filosofa, je bohužel neuveditelná do praxe, přestože představa je to nanejvýš příjemná.

Dovolte ještě jednu poznámku k aktuálnímu dění. Tak jako se filosof neumí (ne že by nebyl schopný se tomu naučit, ale zkrátka nechce, má-li zůstat filosofem) pohybovat v politickém prostředí (a teď si opravdu můžeme představit i současnou situaci např. v České republice), tak stejně těžko nakládá s jakýmkoliv majetkem tak, aby dnešní společnosti ekonomů, marketingových taktik a managerských příruček byl sto konkurovat. Tento fakt mi přináší jednoduchou odpověď na otázky týkající se problematiky majetkového vyrovnání českých zemí s církví. Nikdy jsem nebyla pro, aby se církev vzdala svého majetku. Vždycky jsem věřila a vždycky věřit budu, že dnešní církevní instituce neprahnou po penězích a výdělcích například ze Svatovítské katedrály. Vždyť v čelé církve stojí ten nejvhodněji zvolený – filosof, Joseph Ratzinger – příhodně tak ukazuje poslání celé církve, která pozemské statky neshromažďuje, pouze chce uchovávat ty duchovní. Chrám je pro mě místem, kde zakouším Boží přítomnost, kde mohu meditovat, kde se proměňuje chléb v Boží Tělo a víno v Boží krev. Místo obrovské duchovní síly.

Naprosto rozumím postoji bývalého pražského arcibiskupa Mons. Miroslava Vlka, který chtěl Svatovítskou katedrálu navrátit zpět církvi, jako poctu těm kněžím a duchovním, kteří v dobách komunismu utrpěli nemalá příkoří. Nerozumím, že to někomu přijde nelogické. V době, kdy tehdejšímu Československu, mluvíme o období počínající rokem 1948, začaly pomalu docházet síly na to, aby čelilo tlaku komunistického režimu a svůj výdobytek demokratického státu těžko hájilo, to byli právě duchovní, kteří bojovali. Jako bch zde slyšela námitku „Baru, jak prosimtě kněží tehdy bojovali?“ Ano, byl to boj beze zbraní, byl to boj slovem a boj využívající nástrojů filsoofických – boj moudrých. Fakticky to byl právě Vatikán, který jakýkoliv příklon k bolševickým režimům odmítl vydáním encykliky Divini Redemptoris za papeže Pia XI. a to ještě dříve než se bolševické ideologie plně projevily, např. v podobě komunismu právě u nás.(O zaprodání se některých kněží komunistického režimu si myslím, že teď nemá smysl hovořit, kdo zná dějiny, jejich princip a smysl, si jistě názor dokáže utvořit a nijak ho neovlivní při řešení aktuálních otázek). Zdá se mi, že když dnes chce stát, aby katedrála patřila lidem, jako by hovořil o jiných lidech, než ke kterým tehdy mluvil pater Malý na Letenské pláni 25. listopadu 1989. A to nehovořím s nijakou ironií. Situace mě spíše mrzí. Možná už to jsou opravdu jiní lidé…

Já ani mí vrstevníci jsme období mezi léty 1948-89 nezažili. Já se této bolestné zkušenosti našich dějin snažím porozumět. Netuším, čemu rozumějí Ti, co ve Svatovítské katedrále vidí pouze majetek. Kde nacházejí ten symbol České republiky právě v chrámě Sv. Víta? Chrám nikdy nebude pouze studnicí umění, ať už jakkoliv cennou. Chrám bez duše nemůže nic symbolizovat…

Tezi, kterou celou moji odbočku ukončím, jsem nikdy neměla odvahu sama vyslovit, proto ani teď ji zde nebudu prohlašovat za svoji. Uvádím ji v citaci od Davida Petrleho, který v závěru eseje, v níž se věnoval zvolení nového pražského kardinála, otázce navrácení majetku církvím ponechává jeden jediný odstavec, k Svatovítské katedrále říká: „Vyteklo na ní už mnoho krve a ještě vyteče. Stojí to za to? Vzdejme se jí – ale musí se to udělat odvážným gestem. Nechť si arcibiskup vezme svoji katedru a těch pár ostatků a přesune je třeba do Týnského chrámu, tedy blíže k lidem. Svatovítské muzeum přenechejme státu. Teprve pak veřejnost pochopí, že katedrálu nedělají kameny mrtvé, ale katedra biskupa a kameny živé.“ Církev umí bojovat, a bojovat vždycky bude, nikoliv však už zbraněmi a násilím ani vynucováním si něčeho na pozemských institucích, ale myšlenkou, ideou, svou podstatností – duchem. Duchovním svatostánkem bude chrám sv. Víta do té doby, dokud bude místem setkávání lidí s Boží přítomností

Otázky

1. Který z filosofů vypil pohár moudrosti a proč?

2. Z jakého jazyka pochází slova filosofie, co vlastně znamená?

3. Proč je pythágorovo přirovnání dnešní společnosti k shromáždění při hrách stále aktuální? Napadjí te vlastní příklady?

Filosofie v údivu

„Neboť jako dnes, tak v dřívějších dobách lidé začali filosofovat proto, že se něčemu divili.“

Aristotelés (Metafysika I, 982 b) 

Pythagoras filosofy označil za ty, jenž loví pravdu. První velcí řečtí filosofové formulují odkud se tato touha člověka hledat pravdu, vzala. Počátek veškerého filosofování spatřují v údivu. Platón v dialogu Theaitétos používá slovíčko thaumazein (dnešní anglické to pathos). Aristoteles ve své Metafyzice hovoří obdobně: „Neboť jako dnes, tak v dřívějších dobách lidé začali filosofovat proto, že se něčemu divili.“ Nemýlí se, cesta k filosofii opravdu vede od údivu člověka nad prostými každodenními záležitostmi a k otázkám ho samotného přesahujícím – stane v údivu a v úžasu nas celkem všeho jsoucího: Jakt to? Proč? Co je to – to všechno? Odkud je to všechno? Co je ten svět v němž žijeme, ten vesmír, který nás obklopujem a vůbec cokoli, co jest?

Zajímavé je, si uvědomit, to, co zmiňuje Aristoteles, že totiž odpovědi na takové otázky člověku nepřinášejí žádný bezprotřední praktický prospěch. Proto filosové od časů tarověkého Řecka nebyli označováni pouze za lovce pravdy, ale počasto i za blázny, jak řekl můj přítel, za ty, co umřou a ještě budou sousedovi dlužit kouhouta (jak tomu bylo v případě Sokrata).

 V průběhu dějin řada filosofů tento údiv zkoumala. Kde se vzal? Kdy ještě existujeme ve světe nefilosoficky a kdy se můžeme považovat za filosoficky probuzené?

 Člověk se dle Aristotela rodí s přirozenou touhou poznávat, to co je za ním (jako jakýsi homo metaphysicus), nelze však mluvit o přirozeném daru k filosofickému tázání. Ten je potřeba probudit.

4. Pokus se zformulovat takové otázky. Od těch každodenních až po ty nás přesahující.

Probuzení k filosofii

Karl Jaspers – probuzení v ztroskotání

„Jakousi proměnou našeho vědomí bytí se stáváme sami sebou… Člověk, který prošel zkušeností mezních situací, je vykloněn ze svého vlastního základu, aby skrze prohry hledal cestu k bytí.

Karl Jaspers (Úvod do filosofie,138, 16 a 18)

K tomuto probuzení je zapotřebí jistého výrazného impulsu, nárazu, otřesu. Takové vnitřní prožitky nazývá Karl Jaspers mezními situacemi

- německy Grenzsituationen

- nemůžeme je překročit ani zrušit

- př. smrt, smrt blízké osoby, memento smrti vlastní, nemoc, utrpení, hrozna ztráty svobody…

K čemu nás zakoušení takových situací dovede? Uvědomíme si, jak pramálo jsme schopni ovlivnit, co nastane, zjistíme, že existuje nepředvídatelné s ještě více nepředvídatelnými důsledky. Pocítíme svoji omezenost, uvědomíme si prohru, naše ztroskotání. Zde Jaspers poukazuje an rozdíl mezi člověkem probuzeným a člověkem ve světě filosoficky nepřítomným. Ten, kdo projde zamýšlením se nad mezními situacemi, či si je osobně prožije a dospěje do stavu, v němž si přestane připouštět jejich existenci, přestane se jaksi vnitřně zajímat o druhé, nepociťuje zodpovědnost, když zapomene např. na smrt. Ve chvíli, kdy si člověk hraniční situace přestane zakrývat a zatajovat, reaguje na ně nejen zoufalstvím, ale i určitou vnitřní obnovou, začne skrze prohry hledat cestu k bytí.

„Když jsem byl ve vězení, radikálně odříznut od všech hodnot, radostí i rozptýlení života, bez přátel, bez knih, bez hudby, bez obrazů, bez přírody, bez debat i bez hospod, obklopen jen ohyzdnými zdmi, nutilo mne to – podobně jako většinu mých přátel, kteří se v této situaci ocitli – uvažovat víc a soustředěněji o tom, co je, abych tak řekl, ´nade mnou´, o tom, proč má vlastně cenu ten ponurý pobyt absolvovat, a vůbec o základních otázkách mého i našeho bytí vůbec. Zkrátka a dobře začal jsem filosofovat.“

Václav Havel

5. Za jakých okolností Jaspers hovoří o schopnosti člověka najít v mezních situacích cestu k filosofii.

Martin Heidegger – probuzení v úzkosti

„Proč je vůbec jsoucno a ne spíše nic?“

Martin Heidegger (Bytí a nicota)

Dle Heideggera existují situace, v nichž člověk pociťuje úzkost. Nejde o situace tak limitní jako u Jasperse (smrt), mluví například o okamžicích nudy, lhostejnosti… Úzkost nikoliv ve smyslu strachu (strach musí být vždy konkrétní strach z něčeho) ale v podobě skličujícího pocitu vztahujícího se k něčemu neurčitému. (Jsoucno v celku se pro nás stává vratkým. „Úzkost zjevuje nic“.)

V čem tedy Heidegger vidí smysl údivu (pribuzení), které se zjevuje (probouzí) v nic (úzkosti)? Dle Heideggera je údiv jakýmsi základním naladěním, nastaveností člověka, stavem, který mu umožňuje odpovídat na hlas bytí jsoucna. „V údivu se nám zatajuje dech (être en arrêt). Ustupujeme jaksi před jsoucnem – před tím, že jest, že je tak a nikoli jinak. Údiv se také tímto krokem zpět před bytím jsoucna nevyčerpává, nýbrž je právšě v tomto couvnutí a zatajení dechu stržen tím a jaksi připoután k tomu, před čím ustupuje. Údiv je tedy dis-pozice, v níž a jíž se bytí otevírá.“ Martin Heidegger (Co je filosofie, 112, 137)

6. Jak rozumíš Heideggerovu „Úzkost zjevuje nic?“

Edmund Husserl – probuzení k theória

„Člověka se zmocňuje vášeň pro zkoumání a poznávání světa v odvrácení od veškerých prktických zájmů, vášeň, která v uzavřeném kruhu poznávací aktivity a věnovaného jí času neusiluje a nepožaduje nic jiného než čistou theorii. Jinými slovy: člověk se stává nezúčastněným divákem světa, stává se filosofem…“

Edmund Huserl (Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie,134, 349)

Edmund Husserl ve své filosofii rovněž hovoří o funkci údivu jako nezbytném prvku v onom procesu, který nás vede k probuzení daru klást si filosofické otázky, o němž jsme na počátku mluvili v souvislosti s Aristotelem. Jeho teorie je inspirativní, avšak nelze ji přijmout plně. Představme si ji.

 Člověk žije ve světě jako přirozeně naivní bytost. Pojmem naivní bytost Husserl nijak nezneceňuje člověka ani jeho rozum, či bytí, vymezuje ji pouze na základě postoje, který člověk ke světu zaujimá. Naivní a pro člověka přirozený je ten, který ho nutí na svět nazírat prakticky. Obrat, který u člověka nastane ve chvíli, kdy se odpoutá od této praktické pohrouženoti do světa (v němž dopodud nahodile zainteresovaně konal) se projeví ve chvíli, kdy ji vymění za touhu teoretizovat. Husserl chtěl znovuustanovit filosofii jako univerzální exatní vědu teoretických nahlédnutí a evidentních poznatků. (Povšimněme si, že podobné snažení nalézáme již u Řeků – Homérovo bájesloví ustupuje Aristotelovým vědeckým poznatkům – samozřejmě, takovým, kterých byl tehdejší stupeň vědeckosti schopen).  

 Ano, potud s Husserlem můžeme souhlasit. Teoretický postoj je základním atributem evropské filosofie i vědy vůbec, avšak filosofie zrozena v údivu má schopnost být ještě nečím víc. Novověká filosofie nám její angažovanost do jisté míry vymezuje.

7. Srovnej filosofická východiska Husserla a Aristotela: Souhlasil by Husserl s Aristotelovým označením člověka jako homo metaphysicus?

8. V čem spočívá Husserlův obrat od praktického k teoretickému?

Jan Patočka – probuzení ke správné angažovanosti

 Praktické zájmy, o něž jakýkoliv zájem filosofa upadá se týkají věcných jsoucen. Zde opravdu naplno můžeme souhlasit s Husserlem a vidět zásadní obrat člověka v tom, že se od takovýchto jsoucen odpoutá, neangažuje se. Jan Patočka proto lidskou angažovanost rozděluje na dvojí. Jedná se o špatnou interesovanost v oblasti naivního života, jež je v podruší mělkých, podružných zájmů a interesovanost na bytí, která je v základu vší lidskosti.

 Husserlovu teorii, tak můžeme na základě Patočkova dvojího rozdělení interesovanosti vidět, jako výchozí pro zrod správné angažovanosti.

Gabriel Marcel – od údivu k angažovanosti vyznačující se naší vnitřní účastí

 Mimořádný význam onomu přechodu od nezúčastněné, divácké zvědavosti k znepokojení vyznačujícímu se naší vnitřní účastí připisuje Gabriel Marcel. Tento neklid považuje za tajemný impuls všeskerého metafyzického hledání svého homo viator.

„Být znepokojen znamená nebýt si jist svým těžištěm, hledat porušenou rovnováhu. Je tomu tak ve všech případěch. Znepokojuji-li se o zdraví někoho z mých blízkých, pak tato obava podkopává mou vnitřní stabilitu. Zvědavost se bude stávat tím více znepokojením, čím více bude její předmět součástí mne samého, čím intimněji bude vtělen do mé vnitřní struktury. Na druhé straně nepokoj je tím více metafyzický, čím více se dotýká toho, od čeho nemphu být oddělen, aniž by se samo moje já destruovalo.“

Gabriel Marcel (Homo Viator, 185, 193)

9. Vliv Husserla na Patočku teroii o dvojí angažovanosti.

10. Mystický rozměr znepokojenosti u Marcela.