FRANCOIS DE LA ROCHEFOUCAULD

Krutá kniha aforismů s lehkými úvahami o těžkém životě, které kolem roku 1668 vyzkoumal a zaznamenal jeho osvícená jasnost monseigneur vévoda Francois de la Rochefoucauld a které o 300 let později kolem roku 1968 znovu přečetla, do češtiny převedla a vůbec si s nimi pohrála Jarmila Loukotková.


OSUD, ŽIVOT, FILOSOFIE (c´est la vie)

Vždycky lze odpustit přečiny, ke kterým má člověk sílu se přiznat.

Neodládat druhé člověk dokáže, Ale nedokáže nebýt ovládán.

Bylo by načase, aby se nevina těšila stejné pozornosti jako zločin.

Nikdy se věci tak pěkně nezapomínají, jako když si je člověk do sytosti napřipomínal.

Nepřekonatelné překážky si mnohdy jen vymýšlíme, abychom nějak omluvili, že nám chybí vůle.

Mýlí se, kdo si myslí, že se bez každého obejde; ale kdo si myslí, že se nikdo neobejde bez něho, mýlí se ještě víc.

Čeho se na nás dopustili druzí, s tím už se nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.

Jsme hrdi na to, jak statečně snášíme rány osudu, a zatím je to jen nedostatek odvahy vzepřít se jim.

Některé věci jsou dokonalejší, dokud nejsou zcela dokonalé.

Každý pokřik, který se zvedne proti aforismům o lidské povaze, je strach z pravdy.


LIDÉ, ČLOVĚK, POVAHY

Není člověka, který by chtěl, aby ho někdo znal skrz naskrz.

Je mnohem snažší poznat člověka vůbec než jednoho člověka zvláště.

Je právě tak nepříjemné, když lidé mají úplně stejné zájmy zcela odlišné.

Mají-li spolu lidí dobře vycházet, je nezbytné, aby si každý zachoval svoji svobodu.


PŘÁNÍ

Snažší je potlačit první přání než uspokojit všechna, která po něm budou následovat.


POKORA

Skromností se ještě nikdo neomezil ve ctižádosti. Skromnost a ctižádost se totiž nikdy nevyskytují u jednoho člověka pohromadě.

Největší ctižádost je taková, která se ani v nejmenším neprojeví, dokud je nemožné dosáhnout cíle.

Skromností člověk obratně naznačuje, že má ještě mnohem víc předností, než se o něm říká.

Plachost je tak nebezpečná nectnost, že je napováženou někoho z ní vyléčit.

Ze skromnosti se udělala ctnost na ochranu proti ctižádosti talentovaných a nespokojenosti průměrných.


TALENT

Kdo zná svoje schopnosti, nezná svoje srdce.

Využité podprůměrné vlohy získávají lepší jméno než zneužitý nadprůměrný talent.

Velké city a silná hnutí vynášejí ze dna našeho nitra napovrch skryté schopnosti, o kterých bychom jinak neměli tušení.

Dokázali bychom víc, kdybychom se méně snažili vytvářet vhodné situace a spíš vhodně využívali těch, které se vytvořily samy.

Mít vynikající vlastnosti nestačí: je třeba je umět uplatnit.

Člověk se vždycky zdá jako stvořený pro jiné povolání, než vykonává.

Velký talent nemůže mít malý člověk.


MALOST

Je-li úkol větší než my, ukáže naši malost.

Malost lidem nedovolí věřit v něco víc, než je vidět.

Maličkosti zraňují jen malé lidi.

Jen malí chtějí nahoru.


TI NAHOŘE

Věhlas těch nahoře by se měl vždycky měřit prostředky, kterými ho dosáhli.

Máš-li správný talent, budou tě chtít hlavy; máš-li správnou hvězdu, budou tě ctít davy.

Ti nahoře zacházejí s lidmi jako s měnou: určí jim hodnotu podle libosti a člověk je donucen brát je na vědomí podle jejich kurzu a ne podle jejich skutečné hodnoty.

Dacan se ztratí v armádě, ale ne ve vládě.

Člověk, který se těší všeobecné vážnosti, toho často dosáhl jen tím, že bažil po slávě, bál se nezdaru, uměl vydělat peníze, zařídil si pohodlný a příjemný život a vyšplhal se po těch, kdo ho dnes uctívají.

Genialita těch nahoře spočívá obvykle v tom, že své skromné lži dovedou prezentovat tak, že se stanou veřejnou pravdou.


OMYL, PRAVDA, LEŽ, KŘIVDA

Láska k spravedlnosti je u většiny lidí jen strach, aby je nestihla nespravedlnost.

I když nedůvěřujeme lecčemu, co nám lidé povídají, přece jen si myslíme, že nám říkají víc pravdy než všem ostatním.

Hádky by netrvaly dlouho, kdyby křivda byla jen na jedné straně.

Ani zbla pravdy nemá člověk teprve tehdy, když už v ni nevěří u nikoho druhého.

Pranýřování lži je mnohdy jen snaha vzbudit dojem, že my mluvíme vždycky jen pravdu a nic než pravdu.


LÁSKA

V lásce je člověk někdy méně nešťastný, dokud se mu lže, než když se mu řekne pravda.

Ptají-li se milenci jeden druhého, jak dlouho bude jejich láska trvat, není to proto, že by chtěli včas odejít, nýbrž proto, aby slyšeli, že nebudou muset odejít nikdy.

Ten, kdo opravdu miluje, nepozná téměř nikdy, kdy ho druhý přestal milovat.

Odpouštíme, pokud milujeme.

Největší zázrak lásky spočívá v tom, že se člověk načas přestane ohlížet za jinými.

S nedovyléčenou láskou se znovu zamilujeme spíš, než jsme-li už zcela zdrávi.

Je nemožné milovat podruhé ty, jež už člověk skutečně přestal milovat.

Svou pravou lásku si člověk uvědomí nejlíp, když se vrací ze záletů.

Posuzujeme-li lásku zblízka, podobá se spíš trýzni než přízni.

Milenci se spolu nikdy nenudí proto, že mluví pořád o sobě.

Čím mám svou milou radši, tím blíž mám k nenávisti.

V lásce nejvíc pochybujeme o tom, čemu nejvíc věříme.

Nejsou na světě lidé, kteří by se nestyděli za to, že se milovali, když už se nemilují.

S láskou je to jako s ohněm: plane, jen když se do ní dmýchá; uhasne, jakmile přestane doufat nebo se strachovat.

Hůř zachováváme věrnost milence, s kterou jsme šťastni, než takové, která nás trápí.

Příležitostné lásky se ve všem podobají lásce opravdové, až na to, že to není láska.

Je rozhodně snazší vzplanout láskou, když člověk nemiluje, než se jí zbavit, když miluje.

Nic není tak přirozené a zrádné jako myslet si, že jsme milováni.

Kdo prožil velkou lásku, je do konce života šťasten i nešťasten, že se z ní vyléčil.

Nejobtížněji se lidé rozcházejíc, když už se nemilují.

Protože člověk nemá na vůli, jak dlouho bude mít rád a kdy přestane, nejsou milenci v právu, vyčítají-li si nestálost a přelétavost.

V lásce se hodně nedůvěřuje. Ale skoro vždycky se ještě víc podvádí.

Vzpírat se lásce předem je často větší trýzeň než její muka potom.

Jestliže člověk miluje příliš, těžko pozná, kdy ten druhý už nemiluje vůbec.

Každá vášeň nás vede k chybám, ale láska k těm nejtrapnějším.

V lásce se směje nejlépe, kdo se směje nejdříve.

Když jsme se nabažili lásky, uvítáme, stihne-li nás nevěra. Zprostí nás naší vlastní věrnosti.

Kdo umí odolat láskám náhodným, umí horoucně a vytrvale milovat v lásce opravdové; slabé povahy, kterými neustále zmítají nějaké city, je téměř nikdy neprožívají doopravdy.

Člověku, který miluje příliš, je právě tak těžké se zavděčit, jako když už nemiluje vůbec.

Ať je láska jakkoli příjemná, přece jen jsou příjemnější její projevy než ona sama.

Milovaná bytost má nad námi větší moc než my sami.

Ve svazku tak nejistém, jako je láska, je jedno zaručeně jisté: oč méně člověk miluje, o to víc je milován.

Některý člověk má sám sebe tak rád, že si i v lásce vystačí se svým vlastním citem a vůbec k němu nepotřebuje toho, koho miluje.

Láska se často změní jen v žádostivost. A ze žádostivosti cesta zpátky k lásce není.

Spořádaná manželství jsou. Hezké ne.

Opravdová láska, to je jako zjevení bílé paní: kdekdo o tom mluví, ale kdo to zažil?

Láska je jako život: když trvá příliš dlouho, žije se ještě pro strasti, ale už ne pro slasti.

Taková věrnost v lásce, ke které se musíme nutit, nemá větší cenu než nevěra.

Žádná maska nemůže nadlouho zakrýt lásku, jestliže je, a předstírat ji, jestliže není.


MASKA, PŘEDSTÍRÁNÍ, ZASTÍRÁNÍ

Získáme víc, když ukážeme, jací jsme, než když budeme předstírat, co nejsme.

Vnější dokonalost má obyčejně zastřít vnitřní nedostatky.

Každé povolání má své profesionální vzezření a masku, takže se dá říci, že svět je vlastně panoptikum masek.

Místo abychom se snažili být, co předstíráme, snažíme se předstírat, co nejsme.

Touha obratným se zdát často brání obratným se stát.

Nic, ať je to cokoli, nemůže být krásné a dokonalé, pokud není opravdu tím, čím má být, a nemá-li všechno co má mít.

Už jsme si tak navykli před každým se přetvařovat, že se nakonec přetvařujeme i před zrcadlem.

Ať člověk hledí skryt své špatnosti zbožným pláštíkem ctnosti, stejně pod ním někde vykouknou.

Přirozeně budeš vypadat jen tehdy, když se o to nebudeš snažit.

Kdybychom přátelům nic nepředstírali, nikdy bychom žádné neměli.


STYKY, PŘÁTELÉ, VZTAHY, ZNÁMÍ, NEPŘÁTELÉ

Opravdové přátelství je ještě vzácnější než opravdová láska.

Nenamáháme se příteli odhalit svoje chyby, nýbrž jeho.

Pověz mi, s kým se stýkáš, a já ti povím, kde se s ním budeš chlubit a co na něm budeš chtít.

Vždycky máme rádi ty, kdo nás obdivují, ale ne vždycky ty, které obdivujeme my.

I v přátelství i v lásce jsme šťastnější tím, co nevíme, než tím, co víme.

Stiskneme-li nepříteli ruku k smíru, pak je proto, že v ní drží zbraň mocnější, než je naše.

Nové známé získáváme rádi proto, že nás ještě neznají a budou nás snad obdivovat víc než ti staří, kteří nás znají příliš.

Je těžké mít rád někoho, koho si nevážím; ale ještě těžší je mít rád toho, koho si vážím víc než sebe.

Jestliže jsme si nevšimli, že vůči nám přítel ochladl, svědčí to o našem ochladnutí vůči němu.

Pomáháme druhým, aby byli nuceni příště pomoci zase oni nám, takže co pro ně děláme, je dobrodiní, které takříkajíc prokazujeme dopředu sami sobě.

Skutečný přítel je největší z pokladů, a přece se lidé pachtí za těmi menšími.

Nikoho nemilovat je větší neštěstí než nebýt nikým milován.

Přátele hodnotíme podle toho, jak se k nám mají.

Že neodhalujeme nepřátelům své srdce až na dno, není proto, že bychom si nebyli jisti jimi, nýbrž sebou.

Naši nepřátelé jsou rozhodně blíž pravdě se svými úsudky o nás než my sami.

Snadno promíjíme přátelům chyby, pokud jimi nepostihují nás.


LEST, KLAM, PRORADNOST, PODVOD, ZRADA, INTRIKY

Zklamat se není taková hanba, jako je nedůvěřovat.

Těžko posoudit, jestli otevřené, upřímné a řádné jednání vyvěrá z poctivosti, či z chytráctví.

Zásada nikdy nepodvádět nás vystavuje častým podvodům okolí.

Soustavná prohnanost je znakem duševní ubohosti; obvykle to dopadá jako s tím pštrosem, který se ve snaze ukrýt se na jedné straně, odkryje se na té druhé, horší.

Pro většinu lidí není tak nebezpečné, když se udělá něco proti nim, jako když se udělá něco pro ně.


ZÁVAZKY, VDĚK, SPLÁCENÍ

Kdo se s pocitem vděčnosti nějak vyrovnal, nemůže už mluvit o tom, že je vděčný.

Radši vídáme ty, kterým prokazujeme dobrodiní, než ty, kdo je prokazují nám.

Kdo splácí mravní závazky příliš horlivě, je vlastně nevděčný.

Projevy vděčnosti bývají jen tajná touha dostávat víc a víc.

Dokud dobrodiní prokazuješ, nesetkáš se s nevděkem.

Téměř každý splatí rád drobné závazky; mnozí dovedou projevit vděčnost i za větší; ale neexistuje snad žádný člověk, který by za velké dobrodiní nebyl přímo nevděčný.

Nesplácíme proto, abychom se řádně vyrovnali, nýbrž proto, abychom snáz našli někoho, kdo nám zase půjčí.


PENÍZE, MAJETEK, BOHATSTVÍ, PŘÍJMY

Dost lidí zavrhuje majetek, ale málokdo se ho umí vzdát.

Máme-li peníze, jsme takřka bez chyby.

Svůj talent prosadíš za své peníze.

DŮVĚRA, UPŘÍMNOST, DISKÉRTNOST, SDÍLNOST

Důvěru druhých vzbuzuje především důvěra v sebe.

Upřímnost je touha zmenšit své chyby aspoň tím, že se k nim přiznáme.

Slaboši nemohou být upřímní.

Proč předpokládáš, že někdo zachová tvoje tajemství, když jsi je sám nedokázal zachovat?

Přiznáváme se k chybám, abychom aspoň upřímností trochu napravili, co nám ty chyby už nadrobily.

Sdílnost je z největší části touha po obdivu a soucitu.

Naše upřímnost pramení většinou z toho, že chceme mluvit o sobě.


SLOVA, KONVERZACE, ŘEČNĚNÍ, MLUVIT? MLČET?

Skutečnost, že o sobě hovoříme s takovým potěšením, by nás měla upozornit, že nás ostatní sotva s takovým potěšením poslouchají.

Nikdy se nemluví tak těžko, jako když je hanba mlčet.

Dobře mluví jen ten, kdo řekne všechno, co je třeba, a nic víc, než je třeba.

Říci málo slovy mnoho je znakem velkých duchů, právě tak jako neříci mnoha slovy nic je znakem těch malých.

Vhodně mluvit není tak těžké, jako vhodně mlčet.

Vášnivé zajetí je jediný řečník, který přesvědčí vždycky; i  sebeprostší člověk dokáže s nadšením víc než ten nejvýmluvnější, když mu chybí zápal.

Nejlépe mluví, kdo nejlépe naslouchá.

Mlčení je nejjistější způsob hry, máme-li nejisté šance.

Radši o sobě mluvíme špatně, než bychom o sobě nemluvili vůbec.


LICHOTKY, POCHLEBOVÁNÍ, PODKUŘOVÁNÍ

Nic tak nepolichotí naší samolibosti jako sdílnost těch, kdo jsou nad námi, jelikož ji považujeme za důsledek svých kvalit a zásluh a nepřipouštíme, že se nám svěřují nejspíš z holedbavosti, nebo že nedovedou udržet tajemství.

Člověk si někdy namlouvá, že je mu jeho podkuřování protivné. Ve skutečnosti mu je protivný jen způsob, jakým podkuřuje.


PÝCHA, SAMOLIBOST, SOMÝŠLIVOST, SEBEVĚDOMÍ

Domýšlivý je každý, rozdíl je jen v tom, jak se to u koho projevuje.

Když sám žádné názory nemám, brojím aspoň proti těm, které mají druzí.

Jestliže nás někdo nenávidí a jde proti nám, rozhořčeně ho zatracujeme a jeho chyby zveličujeme do obludných rozměrů. Jestliže však obrátí a začne nám projevovat přízeň, z pocitu zadostiučninění mu v bohaté míře nahradíme, čeho jsme ho z dotčené marnivosti zbavili: jeho špatné vlastnosti jsou rázem tytam a dobré se blyští v nebývalém lesku; dokonce se ho snažíme ospravedlnit i za tu vojnu, kterou jsme s ním měli.

Opravdu na výši je ten, kdo se nikdy nevyvyšuje.

Příroda nás moudře vybavila domýšlivostí, aby nás ušetřila bolestného poznání vlastní nedokonalosti.

Míru radostí i žalů nám určuje naše hrdost.

Naši ješitnost rozladí víc, vytkne-li nám někdo špatný vkus, než vytkne-li nám špatné názory.

Kdybychom sami nebyli nafoukaní, nežehrali bychom na to u u druchých.

Čemu se říká štědrost, je ve skutečnostni jen samolibá touha dávat.

Zvídavost pramení někdy ze skutečního zájmu poznat něco nového a užitečného, jindy ze ctižádosti vědět, co nevědí druzí.

Prahneme po to,, aby naše vážnost a dobré jméno závisely na soudu lidí, kteří jsou pravým opakem nás samých, ať vzděláním, ať pro řevnivost nebo zaujatost vůči nám; a jen proto, abychom je přiměli vyjádřit se o nás příznivě, mrháme znova a znova svým klidem i časem.

O kolik si zlepšíme jiné vlastnosti, o to se nám zase zhorší pýcha.


SRDCE

Nic není tak vzácné jako skutečně dobré srdce; kdo si o sobě myslí, že je mají, jsou obvykle buď jen měkké, nebo přímo slabé povahy.

Ani nejvynalézavější fantazie by si nevymyslila tolik nejrůznějších protikladů, kolik se jich sváří v jediném lidském srdci.

Soucit je k ničemu, je třeba pomáhat.

Kdo chce dokázat, že je dobrosrdečný, nesmí být moc vtipný.


VTIP, DŮVTIP, DUCH, DUCHAPLNOST

Přímočará prostoduchost omrzí méně než úskočný důvtip.

Nejnepohodlnější pitomci jsou ti duchaplní.

Vtipálek by byl nemožný, kdyby neměl kolem sebe hlupáky.

Víc než vtipnost pozvedne rozhovor důvěra.

Slušnost žádá, abychom si aspoň polovinu své duchaplnosti nechali pro sebe.

Duch nedovede dlouho hrát úlohu srdce.

Vtipkař se spíš vzdá prospěchu, než by se vzdal slova.


ZISK, PROSPĚCH, UŽITEK

Touhu po prospěchu obviňujeme ze všech zločinů. Zapomínámě, že je v daleko věrší míře i příčinou vynikajících činů a velkých vynálezů.


VELKODUŠNOST, VELKOMYSLNOST, VELKORYSOST

Velkoryse promíjíme, co se nestalo nám.

Co vypadá jako velkomyslnost, bývá ve skutečnosti pohodlnost nebo bohorovnost.


VÝTKA, CHVÁLA, UZNÁNÍ, OCENĚNÍ, OPĚVOVÁNÍ, HOLD

Nic tak nesnižuje člověka, který zasluhuje velké uznání za velký čin, jako když se pachtí ještě po drobných pochvalách za malichernosti.

Málokdo je dost moudrý, aby mu bylo milejší upřímné vyčinění než jidášský chvalozpěv

Kdykoli nás někdo velebí, neříká nám nic nového.

Jsou výtky, které znamenají hold, a pochvaly, které jsou utrháním na cti.

Z plna srdce oceňujeme obvykle jen toho, kdo nás obdivuje.

Každý vytýká druhým, co zasluhuje vytknout nám.

Znamenitě pochodíme, kdykoli se nám podaří zamezit opěvování za tu cenu, že po našem odchodu nebude následovat hanobení.

Ohradit se proti pochvale znamená chtít ji slyšet ještě jednou.

Chválíme zásadně neradi a nikdy bez postranních úmyslů.

Člověk obyčejně chválí, jen aby byl pochválen.


ČEST, ZNEUCTĚNÍ, OPOVRŽENÍ

Mnoho lidí se dává do boje, aby si zachránili čest; ale většina z nich se nemůže vystavit takové palbě, která by je mohla očistit, protože by nevyvázli živí.

Sotva existuje takove zneuctění, aby nás připravilo i o možnost získat si čest znova.

Opovržení se bojí ti, kdo si je zaslouží.

Na čest se ženě šahat nemá.

Sebejistota, pověst a zejména temperament jsou na prospěch mužské a na škodu ženské cti.


ŹENA

Většina počestných žen je jako zakopaný poklad nedotčený, protože ho dosud nikdo nenašel.

Ženy předstírají, jak velice milují svého muže, aby zakryly, jak velice nenávidí ostatní ženy.

Co s ženou, když je mladá, ale není hezká, nebo když je hezká, ale už není mladá.

Koketnost je základ ženské povahy; všechny ženy ji ovšem neuplatňují, protože některé jsou na to moc hloupé a jiné moc chytré.

Žena si odřekne spíš lásku než koketérii.

Nepřístupnost žen je jen vytříbený doplněk jejich půvabu.

Milostná pletka s citovým vzrušením, touha po lásce a nechuť odmítnout ctitele, to vše dovede ženu přesvědčit, že miluje, zatímco pouze koketuje.

Je málo takových žen, aby jejich význam přetrval jejich krásu.

Jak zoufalý je úděl ženy, která je i zamilovaní i ctnostná.

Podnikaví muži mají u žen mnohem víc úspěchů než ti druzí, a to proto, že většina žen nepodlehne z lásky, nýbrž ze slabosti.

První milostné dobrodružství ženy se obvykle počítá až od toho druhého.

Jen málokterá ctnostná žena nemá svého údělu až po krk.

Nejrafinovanější koketa dává najevo, jak nekoketuje.

Jsou ženy, které neměly ani jedno milostné dobrodružství. Ale zřídka se najde žena, která by měla jen to jedno.


MLÁDÍ - STÁŘÍ

Mládí je neposedné, protože má ještě málo rozumu, a stáří usedlé, protože ho už má moc.

Málokdo umí být starý.

Žhavost mládí nemá k spasení o nic dále než vlažnost stáří.

Jak se mají mladí lidé rozhodnout, čím se chtějí stát, v době, kdy ani nevědí, co jsou?

Většina mladých si myslí, že jsou přirození a otevření, a zatím jsou jen nevycválaní a hrubí.

Staří blázni jsou bláznivější než mladí.

Jestliže jsi neměl proozumění s mým mládím, nečekej, že je budu mít já s tvým stářím.

Jarost, která se ke stáru zvětšuje, nemá daleko k dětinskosti.

Staří páni dávají aspoň dobrá naučení, kdžy už nemohou dávat špatné příklady.

Stáří je tyran, který pod trestem smrti zakazuje veškeré radosti mládí.

Je záhodno, aby mladí lidé, kteří vstupují do života, byli buď upejpaví, nebo pitomoučcí: schopné a smělé vzezření by působilo jako drzost.


ROZUM, BLÁZNOVSTVÍ, ZTŘEŠTĚNOST, PAMĚŤ, BYSTROST

Člověk se v životě dostane do takových situací, že aby nevypadal jako blázen, musí si jako blázen počínat.

Vyrovnanost moudrých je jen umění nedat najevo své zmatky.

Tajemství úspěchu spočívá u některých lidí v tom, že říkají a dělají same ztřeštěnosti, a všechno by rázem zkazili, jakmile by se začali chovat rozvážně.

Na jedné straně máme tak dobrou paměť, že příteli do nejmenších podrobností vypravujeme přihodu, která nás potkala, a na druhé straně si nevzpomeneme, kolikrát jsme mu ji už vyprávěli.

Šťastní chladnokrevním oni mohou ještě užívat mozku, i když už ztratili hlavu.

Není na světě člověk tak chytrý, aby znal celou svoji hloupost.

Zdravý rozum má ovšem jen ten, kdo má stejné názory jako já.

Tupost vystavovaná na odiv je bystrý podvod.


ŽAL, SMUTEK, SLZY, POHŘEB

Vdova hořekuje nad hrobem prvního muže především proto, aby upozornila, jak je hodna druhého.

Ze ctižádivosti a panovačných žen se stávají okázalé a únavně truchlící vdovy: když už nemohou vládnout nad živým, ověnčí se aspoň svatozáří nehynoucího žalu nad mrtvým a snaží se okolí přesvědčit, že jejich slzy, nářky a lítost, které čas ve skutečnosti už zahojil, skončí až zároveň s jejich životem.

Okázalé pohřby nejsou k tomu, aby se spustil nebožtík, ale aby se vytáhli pozůstalí.

Žena většinou oplakává smrt svého drahého ne prot, že ho tolik milovala, nýbrž aby prokázala, jak si zaslouží, že on miloval ji.

Naše slzy oklamou nejdřív naše a okolí a pak nás samé.

SMRT

Nevyhnutelnost smrti je věčné téma filosofů; když nemohli učinit nesmrtelným svůj život, pokusili se o to aspoň se svým jménem.


STRACH, ODAVAHA, CHRABROST, UDATNOST

Opravdu statečný je ten, kdo vykoná i beze svědků, čeho by se odvážil přede všemi.

Znát strach v celé jeho velikosti a hrůze není dopřáno zbabělcům.

Někteří stateční jdou na frontu proto, že se bojí zůstat v zázemí.

Zrady i nevěry pocházejí většinou ze slabosti, ne ze záměru.

Statečnost bývá někdy jediný způsob, jak se uživit.

Až na neobyčejné velikášství bývají hrdinové ze stejného těsta jako obyčejní lidé.

Své hrdiny má nejen lidskost, dobro a právo, ale i bestialita a bezpráví.


ZLO, DOBROTIVOST, LASKAVOST, ŠPATNOST

Některý zlosyn by byl méně nebezpečný, kdyby v něm nebyla i dobrota.

Člověk nebývá ani dobrý, ani zlý až do krajnosti.

Jsou i lidé tak povrchní a do větru, že nemohou být ani pořádně zlí.

Nikdo není tak dobrý, aby si byl vědom, kolik napáchá zla.

Doopravdy laskaví jsou pouze lidé vnitřně silní a pevní. Kdo se laskavými jeví, jsou obyčejně jen slaboši a jejich laskavost se snadno změní v bezohlednost.


LENOST, POHODLNOST

Pohodlnost, klid a pokoj, to je blaženství, které utěší z kždé ztráty a nahradí každý prospěch.

Jen málokdy něco opravdu nejde: chybí nám spíš snaha než možnosti.

Ochota vidět ve všem něco špatného je zpupnost a duševní lenost lidí, kteří chtějí mít před sebou provinilce, aby sami lacino vypadali ctnostně.

Největší zběsilost je žárlivost, o to krutější, že ve jménu lásky nezná slitování.


ŽÁRLIVOST

V žárlivosti je víc sebelásky než lásky.


ZÁVIST, ŘEVNIVOST

Závist zasluhuje pouze ten, kdo ji sám nezná.

Závist je nesmiřitelnější než nenávist.

Lidé vystavují na odivmnohdy i nectnosti, dokonce ty nejničemnější; ale nikdo se neodváží přiznat k závisti.


OBLIBA

Kfdo chce být oblíbený, nesmí mít víc rozumu než ti druzí.

Není tak těžké oblibu získat, jako udržet.

Zaručeně se znelíbí ten, kdo si je příliš vědom své obliby.

Každý touží po tom, čeho se mu nedostává: ti nahoře po oblibě a ti dole po spravedlnosti.

Škarohlídství vůči oblíbeným hvězdám není nic jiného než vlastní závistivá touha po oblibě: protože je nemůžeme připravit o obdiv ostatních, odepíráme jim aspoň svůj.

O to více budeš v oblibě, oč méně budeš dávat rad.


RADY

Nic nedáváme tak štědře jako rady.

Radu člověk dát může, ale už ne moudrost a sílu uposlechnout ji.

Obejít se bez dobrých rad je stejně těžké jako je poslouchat.


ŠTĚSTÍ, NEŠTĚSTÍ, NESPOKOJENOST, ŠTĚSTĚNA

Na svém štěstí i neštěstí lidé s osudem spolupracují.

Pro štěstí je zapotřebí víc charakteru než pro neštěstí.

Je užitečnější zatěžovat si mysl snášením neštěstí, které už přišlo, než předvídáním toho, které by teprve mohlo přijít.

Je zbytečné kdekoli hledat spokojenost, nenajde-li ji člověk v sobě samém.

S neštěstím, na které nám nestačí síla, se vyrovnáme bezmocností.

Moudrého učiní šťastným docela málo; pošetilého nic na světě. Proto jsou téměř všichni lidé nespokojeni.

Nevynakládáme tolik úsilí na to, baychom byli šťastni, jako na to, aby si to o nás lidé mysleli.

Nešťastníci jsou tak bláhoví, že pro ně i prázdný soucit znamená vrchol blaha.

Filosofie hravě zdolává obrovská neštěstí v minulosti i v budoucnosti. Ale jedno jediné malé neštěstí v přítomnosti zdolá veškeru filosofů.

Nikdy nejsme tak šťastni ani tak nešťastni, jak si myslíme.

Štěstí si musíme vytoužit nebo vysnít; jakmile přijde neočekávaně, nevíme, co s ním, a zmarníme je.

Všichni máme dost síly snášet neštěstídruhých.

Poznat, nakolik mohu a dovedu být nešťasten, jr svého druhu štěstí.

Naše nespokojenost nebo neklid nezávidí ani tak na závažných okolnostech našeho života, jako na každodenních drobných radostech a trampotách.

Štěstí potkává obyčejně ty nejšťastnější a neštěstí ty nejnešťastnější z lidí.

Štěstěna umí zatočit zejména s těmi, které si oblíbila.


JMÉNO, ZÁSLUHY, VÝZNAM

I když je veřejné mínění náchylné posuzovat spíš špatně, přece jen častěji uzná význam zdánlivý, než zneuzná skutečný.

Jsou lidé, jejichž jediná, ale neocenitelná zásluha spočívá v tom, že v rozhodující chvíli nebyli na svém místě.


CHYBY, CTNOST, NEŘEST

Naše ctnosti jsou nejčastěji jen přestrojené neřesti.

Střídmost je buď starost o dobré zažívání, nebo prostě neschopnost dibře se nabaštit.

Příkladnost mravných je jen umění skrývat své sklony.

Naše vady jdou v životě lépe na odbyt než naše kvality.

S některými dobrými vlastnostmi je to jako se smysly: kdo je nemá, nemůže je pochopit, jako slepý neporozumí hovoru o barvách.

Svět neoceňuje ani tak zlato, jako spíš to, co se třpytí.

Snadno si dáváme rozhřešení za hanebnosti, o kterých víme jen my sami.

Kazy na charakteru se věkem zhoršují stejně jako kazy na kráse.

Jsou lidé, kterým sluší zkaženost, a jiní, kteří se nezachovají ani příkladností.

Přílišná chytrost je nepravá vytříbenost; pravá vytříbenost je zdravá chytrost.

Kdo marně touží, aby ho dávali za příklad pro správné jednání, ať to jednou zkusí s vyznáním svých poklesků.

Velký člověk není ten, kdo má méně chtíčů a více dokonalosti, než lidé běžně mají, nýbrž jen ten, kdo má větší plány a ideály.

Vyhcytrale se honosíme pravým opakem svých nedostatků: jsme-li slaboši, říkáme tomu zásadovost.

Některé vhodně uplatněné nepravosti září víc než mravnost sama.

Přiznáváme se k malým chybám jen proto, aby vzniklo přesvědčení, že nemáme velké.

Pokrytectví je pocta, kterou vzdává neřest ctnosti.

Kdo se vyzná, umí se z životních úrazů vyléčit vhodně dávkovanou nemravností.

O všech našich ctnostecj se dá zhruba říci totéž, co napsal jeden italský básník o ženské počestnosti: že je to jen umění, jak ctnostě  vypadat.

Proto tak snadno věříme všem povídačkám o hamižnostech všech bližních, že člověk snadno uvěří tomu, co si přeje.

Nešvar bývá spíš odpustitelný než prostředky, kterými se ho snažíme zastřít.

Snažíme se udělat přednost z nedostatků, které nemíníme napravit.

Kdo není schopen ničemnosti, hned tak z ní nepodezřívá druhého.

Slabost je větší nepřítel charakteru než nezřízenost.

Vypdá-li někdo umírněně, pak jen proto, že jeho nemírnosti jsou úměrné jeho věku a příjmu.

Haníme špatné vlastnosti, které nemáme. Dobré, které nemáme, taky.

Svět nepohrdá těmi, kdo mají spoustu nectností, nýbrž těmi, kdo nemají žádnou ctnost.

Dobré vlastnosti, které nám byly vrozeny, časen degenerují a vypěstované zase nikdy nejsou dost dobré.

Jsou velké výstřednosti, které vytvářejí velké talenty.

Kdo opravdu chce, ten může.