Kdo zápasí s nestvůrami, ať se má na pozoru, aby se přitom nestal nestvůrou. A hledíš-li dlouho do propasti, vhlédne pak propast i do tebe.

Láska k jednomu je barbarství: neboť se děje na úkor všech. I láska k Bohu.

„To jsem udělal já,“ říká paměť. „To jsem nemohl udělat já,“ říká má hrdost a zůstává neoblomná. Nakonec- paměť ustoupí.

Špatně pozoroval život ten, kdo neviděl i ruku, která chrání tak, že usmrcuje.

Kdo dosáhne svého ideálu, ten jej právě tím překročí.

Kdo sám sebou pohrdá, váží se sebe sama přece jen alespoň jako pohrdajícího.

Duše, jež ví, že je milována, avšak sama nemiluje, prozrazuje svou sedlinu . Co je v ní nejnižší, vyplouvá na povrch.

Věc, která se vyjasní, se nás přestává týkat. – Co mínil onen bůh, jenž radil: „Poznej sám sebe!“ Mělo to snad znamenat: „Přestaň se sám sebe týkat! Buď objektivní!“ – A Sókratés? – a vědecký člověk?

Když zamilovaný odhalí, že jeho láska je opětována, měl by vlastně nad milovanou bytostí vystřízlivět. „Jakže? Ona je tak skromná, že miluje dokonce tebe? Nebo tak hloupá? Nebo-nebo-“

Nikoli jejich láska k lidem, nýbrž bezmoc jejich lásky k lidem brání dnes křesťanům nás – upalovat.

Skrze hudbu mají vášně rozkoš ze sebe samých.

Zločinec až příliš často nedorostl svému činu: zmenšuje jej a znehodnocuje.

Kolem hrdiny se vše stává tragédií, kolem poloboha vše satyrskou horou, a kolem boha se vše stane – jakže? snad „světem?

Tam, kde stojí poznání, je vždy ráj: tak mluví nejstarší i nejmladší hadi.

Pomatenost je u jednotlivců vzácnost – ale u skupin, stran, národů a časů pravidlem.

Myšlenka na sebevraždu je silný útěšný prostředek: člověk s ní překlene leckterou zlou noc.

Člověk musí oplácet dobré i zlé, ale proč právě osobě, jež nám dobré nebo zlé způsobila?

Láska vyzvedá na světlo vysoké a skryté vlastnosti milujícího – to vzácné, výjimečné: proto snad klame o tom, co je u něho pravidlem.

Hodně o sobě mluvit může být i prostředkem, jak se skrýt.

Člověk nechová nenávist, dokud si druhého příliš necení, nýbrž až tehdy, když si ho cení stejně jako sebe nebo víc.

Nakonec člověk miluje svou touhu, nikoli to vytoužené.

Následky našeho jednání nás chytnou za pačesy, a je jím zcela lhostejné, že jsme se mezitím „polepšili“.

Existuje nevina ve lži, je známkou dobré víry ve věc.

Ne to, že jsi mě obelhal, ale že ti už nevěřím, mnou otřáslo.