Ptala jsem se nebe

Ptala jsem se nebe,

přece musí na to hledět

a s ním i Gabriel anděl sám,

co na nebi se děje

a není hodno chvál.

Kdysi slavná Páně stáj

třpytila co zchtěla

z bezbranných kapek pár

za vystřízlivění z těla

nechala snášet z oblaků

sto tisíc vloček sněhových,

co nemohly už v nebi snít.

Ty teď se musí bát,

že žlutá slunce zář,

cynická světla tvář,

paprsek - první žhář

spolkne tím svým masochismem

křehkost jejich srdce s anarchismem,

že budou černou kočkou,

kterou samy v sobě nesou

a místo bytí vločkou

zkusí, co kde snesou.

Když se ideály pálí,

snad jen modré z nebe

je to, co jsme si přáli.

Tak nebe, ptám se tebe,

zda krást se modrost oblaků

smí pro kočky, jež jebe,

že nevěří v moc zázraků,

a už jen lísají smrad popelnic,

by životům snů bílých skic

se staly černou přes silnic.

Ale nahoře mi řekli, že

prý se v nebi nesmí krást!

Promiň mi to,

teď nerozumím, co se děje

a už nebudu se ani ptát…

Každý západ slunce bude patřit nám.

Po cestě k hrobu beznaděje,

jež tu místo Tebe bude stát,

se hořce skloním dennodenně

pokud je to, co sis přál,

zdvihnu sklenku rum

a piji na ten trůn,

jež místo mám tě rád

mě nutí žebrat v ráj.

K tomu si pustím Tebe,

abys křehce na mě hrál,

rozechvěl ticha struny,

co bodají oku trám.

A půjdu světu psát

na všechny lidský stuhy,

jak z lásky tropím celibát,

když neumíš víc, než se bát.