Tomáš Halík: ADVENT

 Jsme v druhé polovině adventu. V některých zemích a některých jazycích se doba po 16. prosinci nazývá "vysoký advent"; snad má toto dělení připomenout těm, kteří dosud advent nestačili zaregistrovat, že doba přípravy na vánoční svátky nejen začala, ale už hodně pokročila - básník říká: ...ejhle adventu již nakrátku a blízko, blizoučko Štědrý den!

Ne, nebojte se, nebudu lamentovat, že nám podbízivé vánoční reklamy a komerční průmysl ukradly a znehodnotily tichou poezii adventu. Kdo si nechá advent takto ukrást, je to jeho věc a jeho škoda. Kdo žije svůj život bez vnímavosti k onomu rozdělení času vyrůstajícímu z dávných vrstev tradice a neslyší poselství jednotlivých období roku, aby s nimi harmonizoval svůj vnitřní život - ba když sám výraz "vnitřní život" ho naplňuje rozpaky či dráždí, - i to je jeho volba. Pokládám však za důležité, aby ti, kdo pro sebe chtějí tuto rovinu života uhájit, případne ji objevit, k tomu měli příležitost a aby tu byl někdo, kdo je, budou-li chtít, do oněch věcí zasvětí a povzbudí je, aby své usilí nevzdávali, ať svět okolo žije čímkoli.

Vždyť v různých dobách člověk žil svůj duchovní život takříkajíc navzdory či napříč tomu, co bylo většinové. Doby, kdy se mohl jen přidat a vézt se na vlně masově sdílené tradice, ostatně leckdy sváděly spíš k povrchu než k hloubce. Navíc ti, pro které duchovní život nebyl jen jakousi soukromou zahrádkou tichého úniku, nýbrž živým zdrojem osobní kultury, se neutíkali do žádného ghetta, ale žili jak problémy své doby, tak oním nadčasovým - a právě tato vícerozměrnost života z nich činila osobnosti, které dokázaly obohacovat svou dobu a svou společnost.

Pro lidi mé generace bylo rozhodnutí pro duchovní život aktem nonkonformity vůči době a politickému režimu, pod nímž jsme kdysi žili. Jím propagované hodnoty (či to, o se za hodnoty vyhlašovalo) jsme odmítali. Přiznejme si, že právě skutečnost, že duchovní život byl také výrazem tohoto vzdoru, dodávalo této naší volbě velkou přitažlivost. Málokterá věta z Bible mne tak dlouho a silně oslovovala jako "nepřidáš se k většině, bude-li páchat nepravost".

Samozřejmě, že žít v otevřené, politicky i kulturně pluralitní společnosti, která nikomu nic nepřikazuje ve jménu státní ideologie a nabízí ohromnou škálu životních stylů, je zásadně jiné než žít v policejním státě s vynucováním jediným - navíc primitivním - světonázorem. Nicméně i zde musí člověk vyvinout nemalé úsilí, aby si zachoval a obhájil vlastní duchovní identitu, aby se nerozpustil ve vnějškovosti, nebyl konformní, zůstal svůj. Aby nebyl "člověkem řízeným zvnějšku" - mám-li připomenout výraz sociologa Davida Riesmana-, nýbrž člověkem hloubky.

Ostatně i advent a Vánoce vznikly z určitého vzdoru a nonkonformity - když ve starém Římě ve 4. století dostal starý svátek zimního slunovratu politický charakter, totiž uctívání nástupu božského císaře na trůn (Adventus Divi, příchod božského), křesťané jako výraz svého disentu, odporu vůči zbožňování císaře, začli v té době slavit Adventus Domini, příchod Páně - advent a Vánoce, připomínku narození Ježíše Krista.

A také dnes, může člověk vnitřně přepnout - v době, kdy se z obchodních domů ozývají koledy ši vánoční šlágry, může uhájit v sobě vnitřní ticho, které sluší adventu. Může se rozhodnout uklízet především v sobě, ve svém nitru (a jen s rozumnou mírou kolem sebe), může vyzkoušet, že se zase nic tak hrozného nestane, neodpoví-li na všechny vánoční pohlednice. Dokonce se může dohodnout se svými blízkými, že čas předvánoční a vánoční bude spíše časem vzájemné blízkosti než sháněním všeho, o čem se nám reklamy snaží namluvit, že bez toho nemůžeme být šťastni.