"Nemá-li člověk pevný bod v transcendenci,

nelze mu nikterak pohnout světem."

Bohumír Janát

Osudová rozmluva Krista s Pilátem

      Místem, kde idea transcendentního království nalézá své bytostné vyjádření, je vysoce dramatická pasáž Janova evangelia, kdy Ježíšův pozemský příběh, konfrontován s oficiální politickou autoritou světské moci, rychle spěje ke svému vyvrcholení.

      Dějinná událost se vždy projevuje určitým zrychlením času, kdy to, co se formovalo na dlouhé cestě vlastní přípravy, náhle vystupuje v rozhodných, nezvratných a pravdu odhalujících krocích.

      Do hry vstupuje stát, vrcholná politická moc, impérium. Státní moc je určena tím, že nesmí projevit váhavost, nerozhodnost, neschopnost řešit vyvstalý, aktuální problém. Nejzazším argumentem státní moci je hrozba násilí a smrti a představuje odhodlání tento argument v krajní situaci uplatnit. Přesto stát není pouhý „kůň smrti, jenž řinčí ve zdobě božských poct“, jak to pojmenoval autor Zarathustry, vždyť předpokladem jeho trvání v čase je vztaženost k vyšším hodnotám, především ke spravedlnosti. Přesně na tomto rozcestí stojí Pilát. Jako právník i jako člověk vychovaný v prostředí západní řecko-římské kultury jasně a otevřeně prohlásí Ježíšovu nevinu; jako politik a člověk moci zřetelně tuší, jaké síly jsou ve hře, a dobře ví, co dokáže rozhodnutá nenávist, konspirace, intrika, zmatek, zmanipulovaný a ke vzpouře poštvaný dav.

      Pilát se zde střetává s infernální silou rozhodnutí ke zlu, která se jen maskuje domnělou racionálností Kaifášova výroku o tom, že lépe, aby zemřel jeden člověk, než aby zahynul celý národ; je konfrontován se zlem, které se rozhodlo jednat a je připraveno v hodině své vlády nerespektovat hodnoty, na nichž si zakládá kulturní a humanitní civilizace.

      Vržeností mezi ideál spravedlnosti a tristní, krutou, násilnickou fakticitu vůle k moci zobrazuje Pilát tragiku, jež ho činí tolik blízkým osudovosti západního člověka.

      Svět, pakliže vystupuje ve své absolutní imanenci jako království výhradně z tohoto světa, nezná žádnou alternativu ke státu quo, žádnou vizi vyšší dokonalosti, žádnou naději na osvobozující proměnu. Nemá-li člověk pevný bod v transcendenci, nelze mu nikterak pohnout světem. V tomto světě žije Pilát, a zvěst o království, které není z tohoto světa, jej zastihuje zcela nepřipraveného. Je uzavřen a zablokován pýchou („Jsem snad Žid?“) a skepsí. Skepse vede Piláta k vyslovení základní - nikoliv tázavé – leč odmítavé – věty relativismu: „Co je pravda?“ Říman Pilát není ateista (nebeská sféra s Jupiterem a božstvem římského panteonu), teď však má před sebou člověka, který hovoří o pravdě a o jiném, transcendentním království, bez mocného krále, bez území a vojska… Dějinně bytostně určující větě „Moje království není z tohoto světa.“ Pilát nerozumí.

Zdroj: Bohumír Janát: Myslet proti duchu doby

Autorův poslední, nedokončený rukopis. Listopad 1999.