Kázání Mons. Tomáše Halíka k Evangeliu Mt 5,17

           „Tvrdá je tato řeč, kdo ji může poslouchat?“ říkali apoštolové Ježíšovi po jednom z jeho kázání. A když jsme slyšeli takový text, tak se tomu ani nedivíme. Ale pojďme od začátku. Posledně jsme skončili u jednoho Ježíšova podobenství, jedné metafory: učedníci jsou solí země. Řekli jsme si ano, máme být solí, ne cukříčkem, né umělým sladidlem. Jde o to, abychom neztratili svou identitu, svou nezaměnitelnou kořenou chuť solit. O jednom aspektu této metafory jsem nehovořil. Sůl také konzervuje, konzervuje pokrm, aby byl stravitelný. To je konzervativismus, ke kterému se upřímně hlásím. Bohužel, mnozí lidé, kteří se považují a vyhlašují za konzervativce, né uchovávají svěřený pokrm ve stravitelné podobě, ale předávají ho naopak často v podobě plesnivé a zvětralé.

         Podobně je tomu s tradicí a tradicionalismem. Za tradionalisty se často považují lidé, kteří ustrnuli v nějaké fázi minulého vývoje. Tradice je něco úplně jiného než strnulost, tradice je opak strnulosti, tradice je pohyb! Je něco dynamického. Tradice je od slova tradere, předávat, a máme-li předávat poklad víry, pak ho nepředáváme jako nějaký zabalený předmět, ale jako dědictví, které je třeba rozvíjet. Jako to, co je třeba stále oživovat a co je třeba interpretovat a reinterpretovat. Za toto pojetí tradice katolická teologie zejména vděčí kardinálu Johnu Henrymu Newmanovi, kterého papež Benedikt povýšil mezi blahoslavené. A byl jím právem tento původně univerzitní kazatel v Oxfordu a později kardinál a velký myslitel britského katolicismu 19. století. Ukázal, že tradice je dynamický princip, že v tradici jde o to, abychom uchovali obsah neporušený, musíme měnit formy. Protože často ten, kdo trvá na neporušenosti formy, tím posunuje smysl obsahu. Ano, mění se smysl slov. Mění se pojmy, mění se způsoby myšlení. Jestliže opakujeme pouze mechanicky  to, co říkali naši pradědečkové, neříkáme to, co říkali naši pradědečkové, ale něco jiného, nepřihlížíme k tomu měnícímu se kontextu, který teprve nám dává možnost porozumět smyslu a uchovat jeho pravý obsah. Banální příklad, když jsem kdysi dávno poprvé, jako chlapec, poprvé četl Nový zákon, samozřejmě v kralickém překladu, tak mě tam zarazilo, když se píše o Ježíšových pašijích „vojáci ho ostříhali“. Tak jsem si říkal, proč si toho nikdo nevšiml? Proč na těch obrazech a na těch křížech není ten Pán Ježíš ostříhaný. A pak mě došlo, že ve staré češtině „ostříhali ho“, znamená, hlídali ho, dávali na něj pozor. Tak je to s mnohými slovy a nejenom s těmi slovy. Prostě jestliže chceme uchovat smysl, jestliže chceme uchovat obsah, musíme ten obsah vždycky vtělit do nějaké nové formy. Také už svatý Augustin říkal, ten poklad víry, to není něco, co je v jakési truhle, na které se máme posadit a zamknout ji, ale je to něco, s čím je potřeba tvořivě pracovat, tak jako Ježíš mluví o tom dobrém hospodáři, který ze svého pokladu nabízí věci nové i staré, nova et etera. Čili tradice je pohyb.

        Dnes jsme slyšeli, jak Pán Ježíš zachází s tradicí, reinterpretuje, a toto je úloha církve a teologie, tato hermeneutická úloha, stále interpretovat a reinterpretovat. Jinak by zde nemusela církev a teologie vůbec být, kdybychom zacházeli takto mechanicky a netvořivě s tím, co nám bylo odkázáno, například s biblickým textem a s učením víry. Viděli jsme, jak Pán Ježíš zachází s tradicí. To Kázání na hoře je vlastně reinterpretací přikázání Desatera, přikázání Starého zákon. Pán Ježíš na první pohled ta přikázání zpřísňuje, radikalizuje, ale přesněji řečeno, on je prohlubuje. Ukazuje, že to, na čem záleží, je vnitřní postoj člověka, je úmysl člověka. Je mnoho lidí, kteří si myslí, že jsou ctností, že celkem nic neprovedli, to je to stále slyšíme „z čeho já bych se zpovídal, nikoho jsem nezabil, nic jsem neukradl“. Ale mnoho lidí ne-hřeší ne proto, že by byli ctností, ale proto že jsou příliš líní nebo zbabělí na to, aby hřešili. Nikoho nezabili, ale vevnitř, tam je agresivity. Nezcizoložili, ale jejich srdce a hlava je přeplněna chlípností. A tito lidé, co si myslí, že mají čisté ruce, nic neprovedli, pravdu, ale tohleto Pána Boha tolik nezajímá. Ty vnější projevy našeho života záleží na spoustu vnějších okolnostech. Ale to, na čem záleží Bohu, je naše srdce, stav našeho srdce. Protože člověk, který nikoho nezabil, ale stále je plný nenávisti, rozhodně neobstojí v Božích očích a tak to samozřejmě je i se závistí, nic neukradl, ale stále se sžírá závistí.

       Samozřejmě, to o čem je tady řeč, je vnitřní postoj. To si nemůžeme plést jenom s nějakou prchavou emocí. Protože zase lidé, kteří jsou až hyper korektní a kteří jsou až příliš citliví, tak pro ně je tenhleten text příšerný, zvláště v těch oblastech sexuálních, protože se pak zpovídají z toho, že zcizoložili, protože se podívali se zalíbením na ženu. Tak, ohlédnout se za hezkou ženou opravdu není hřích, to je někdy projev vděčnosti Hospodinu, který to takhle hezky udělal a je to projev toho, že jsme normální. Ale to je něco jiného, než když člověk je ve vnitř plný chlípnosti. Tady není zakázáno mít estetickou radost z ženy, ale je zakázáno dívat se na ženu jako na nosiče druhotných pohlavních znaků. To je to oč tady jde, ten celkový postoj. Samozřejmě, že jsme lidé udělaní, tak jak jsme udělaní a naše emoce a pocity závisí na spoustu věcech a děních uvnitř našeho mozku a uvnitř našeho organismu a tak dále a že tyhlety věci nemáme plně pod svou kontrolou. Takže to, že se vynoří nejrůznější hnutí z toho našeho vědomí a podvědomí, hnutí sexuální nebo související s agresivitou, to je celkem přirozené, a jde o to, jak s nimi nakládáme. Jde o to, abychom se v nich nerochnili. Jde o to, abychom se v nich neusadili. Že tyhlety myšlenky přicházejí, to je celkem běžné. Když se dívám na televizi, na některé naše představitele, také nemohu plně zvládnout určité pocity, které nejsou vždycky pocity líbeznými, a kdybych je úplně zvládnul, tak bych měl žaludeční vředy, čili nejde o to, aby člověk tyhlety věci v sobě udusil, aby ty věci násilně potlačoval, to by dopadlo dost špatně, ale jde o to, aby se tím nenechal opanovat, jde o to, aby s těmito hnutími v sobě nějakým způsobem pracoval, kultivoval je, projasnil je. Duchovní život, meditace, vlastně všechny ty náboženské tradice jsou určité školy, které mají řadu konkrétních technik, jak člověk zachází jednak s těmi projevy svého sobectví a jednak s tou pudovou oblastí, aby ji nepotlačoval, ale aby se do ní nenechal zapřáhnout a jí spoutat, aby ji určitým způsobem kultivoval, vnitřně s ní pracoval. Tohleto je velmi důležité.

Pak je druhá věc, která také působí, nebo ještě přinejmenším dvě, nad tímto textem, problémy. Je to to tvrdé slovo o rozvodech a rozvedených a tak dále. Tady je potřeba vědět, do jakého kontextu to Ježíš říká a vůči čemu se obrací. Obrací se vůči tehdejšímu židovskému právu, které bylo v této věci poměrně liberální. Prostě muž mohl dát ženě zápudní lístek a tím se jí prostě zbavil. Už za ni nenesl žádnou zodpovědnost. Diskuse byla jenom o tom, na základě čeho, může dát ten zápudní lístek. Tvrdá škola Šámajova tvrdila, že když žena připálí oběd, tak může dostat zápudní listek a liberální škola Jelva říkala, že to jedině v případě cizoložství. Pán Ježíš nás učí, že když žena připálí polévku, tak si člověk má opatřit novou polévku a né novou ženu. To, proti čemu se obrací, to je právě tahleta praxe těhletěch rozvodů - žena neměla tohleto právo, jen muž měl tohleto právo dát ten zápudní lístek a té ženy se prostě zbavit, tak vůči tomuhle Ježíš říká, tak tohle ne. Má na mysli vlastně dobro, právo, těch žen, které potom zůstávaly bez jakékoliv opory. Čili myslím si, že bohužel v dějinách církve jsme tyhlety Ježíšovy příkazy chápali příliš zákonicky a učinili z toho právě takové paragrafy a zapomněli na Ježíšova ducha, na ten původní smysl těchto přikázání. To je dodnes veliký úkol pro církev.

Pak je tam taky ta pasáž o tom, vytni si oko, ruku, nohu. Tak tady nejspíš nejsme vybízeni k nějaké vivisekci že, nemusíme si připravit sekáček, to je metafora. Ovšem je to velmi výmluvná metafora. To oko, to je způsob, jak věci vidíme, jak je nazíráme, způsob vidění věcí. Ta ruka, to je způsob, jak se vztahujeme k věcem. Ta noha, to je způsob, jakým se k věcem přibližujeme nebo vzdalujeme. Jestli tyto naše způsoby vztahování se ke světu, vidění světa, uchopování věcí a vzdalování se od nich. Jestli tímto jsme vtaženi do mechanismu zla, pak se s těmito způsoby vidění, přibližování, uchopování, musíme radikálně rozejít. To po nás chce Ježíš, to je to vytětí. Ale to, co si nemůžeme vytnout, to je naše srdce. Naše srdce je to, co je třeba proměnit. Proměnit srdce. Ježíš často mluví a Bible často mluví o tom, že někteří lidé mají zatvrdlé srdce, ztučnělé srdce, pyšné srdce, nevděčné srdce, uzavřené srdce. O to jde. Čili celý tenhleten výklad, kterým Ježíš radikalizuje Mojžíšův zákon, nesměřuje k tomu, že se k těm přikázáním jaksi nahrnou ještě další, aby na nás bylo vloženo těžší břemeno, ale Ježíš tady ukazuje, že nejde jenom o vnější skutky, ale o vnitřní postoj, o vnitřní úmysl. Ne o momentální citové rozpoložení, ale o vnitřní postoj, vnitřní úmysl. To je ta morálka úmyslu. Dneska je veliká diskuze třeba v politické filosofii, jestli v politice stačí ta morálka úmyslu, nebo jestli je třeba ji nahradit morálkou odpovědnosti. Politika, nejde jenom o tom, že to dobře myslel, ale o to, že musí použít svůj mozek a svoji kapacitu a své vzdělání na to, aby odhalil pravděpodobné dopady svého chování. Čili tam jde také o etiku odpovědnosti, nejen o etiku úmyslu.

Ale ten úmysl je samozřejmě důležitý, a to je něco, na co Ježíš navazuje, na to, co jsme slyšeli v prvním čtení, že Bůh dává člověku svobodu. To je radikální obrat v biblickém chápání člověka. Když to srovnáme s antickým chápáním, tak v antických dramatech najdeme jak Agamemnóm říká „to né já, to bohové zatemnili moji mysl,“ tam bohové jsou ti, kteří pohybují lidmi jako figurkami na šachovnici. Člověk tam nemá plnou svobodu. Ale v křesťanství člověk má svobodu. Bůh dal člověku svobodu a svá přikázání. To jsme slyšeli v tom prvním čtení: „Kladu před vás dobro a zlo, život a smrt,“ volte, „Nepřikázal jsem vám, abyste konali nepravost“. Ta svoboda je dána jako prostor pro to, abychom konali dobro. Svoboda není jenom jakýsi prostor k tomu, aby si člověk dělal, co chce. To je zvířecí, animální, pojetí svobody. Jsem vypuštěn z klece a můžu si teďka dělat, co chci. Ale to lidské chápání svobody, je svoboda spojená s odpovědností. Je to prostor k tomu, aby člověk dělal dobro, ale ne proto, že je k tomu přinucen vnějšími okolnostmi, ale že to koná s vnitřním porozuměním, svobodně. Bůh chce svobodně, abychom odpovídali na jeho výzvy. Čili Ježíš nás také vyzývá k této svobodě, kterou člověk naplňuje tím, že koná dobré skutky. Tak snad toto, k pohledu na Ježíšovu etiku, tak jak nám ji předkládá kázání na hoře.

      Ještě jeden moment. Ta přikázání jsou cílová přikázání. Je to něco, co si prostě nemůžeme odfajfkovat, že to už jsme splnili. Ježíš nám ukazuje určitý ideál, který je cílem a vyzývá nás, abychom se k němu stále přibližovali. To je veliký rozdíl oproti té etice farizejů, což byla stále jenom taková ta kazuistická morálka: je tady určitý případ, na ten případ je potřeba aplikovat tenhleten příkaz, ten příkaz je třeba splnit, pak má člověk čisté svědomí před Bohem. Ježíšova přikázání jsou daleko radikálnější, protože jsou cílová. Je to něco, co nás má stále povzbuzovat na cestě a samozřejmě vůči těmto cílovým příkázáním jsme vždycky jenom na cestě. Vždycky jsme selhávající, jestliže jsme pravdiví, pak musíme přiznat, že od těhle velkých ideálů jsme často velmi vzdáleni, že ještě je před náma veliký kus cesty, a že často z té cesty také scházíme. Ano, Ježíš má porozumění pro hříšníky, Ježíš má porozumění pro lidi, kteří velmi pravdivě vyznávají, že ještě nejsou v cíli. To je něco, co velice zdůrazňuje současný papež František, ano, můžeme být hříšníci, on sám se představuje,“ano, já jsem František, jsem hříšník, já vím, že jsem člověk nedokonalý a na cestě,“ říká „ano, můžeme hřešit, Pán Ježíš má rád hříšníky, ty kteří vyznávají pokorně, že jsou na cestě“. Jsou mu daleko milejší než ti, kteří jsou pyšní na své morální výkony. Můžeme být hříšníci, ale nebuďme zkažení. Zkažený je přesně ten člověk, který má to zvrácené srdce. A často je pyšný, myslí si, že už je v tom cíli. My nejsme v cíli, my jsme na cestě. A je třeba, abychom na té cestě neustrnuli. Víte, tady často připomínám, omlouvám se, že jste to mnozí ode mne už slyšeli, ale takové prosté povzbuzení, které mě v tomhletom pomáhá, když si často uvědomuju, že jsem na cestě, že mnoho věcí nezvládám, když se ve čtyry hodiny ráno probudím a vidím, co je přede mnou, tak si vzpomenu na takové krásné diktum, tu odpověď toho malého chlapečka, který na výzvu, aby děti napsali dopis Pánu Bohu, napsal dopis: „Pane Bože, dělám, co můžu. Tvůj Franta.“ A od té doby jsem si to napsal nad svůj psací stůl a stále si to připomínám, Pane Bože, dělám, co můžu. Nemohu a nesmím dělat méně, než mohu. Ale nemůžu dělat víc, než jsem v této chvíli schopen. Pán Bůh vidí do našeho srdce a vidí, čeho jsme schopni. Jeho etika je etika zrání. Je třeba, abychom zráli na té cestě. Nechce od nás, abychom byli okamžitě svatí, ale chce od nás, abychom se k té svatosti blížili, abychom neustrnuli. Takže to je ta dynamika a zajímavost křesťanské existence: to, že si na jedné straně uvědomujeme, že jsme slabí a že jsme na cestě, a na druhé straně vidíme ten báječný cíl a vidíme Pána, který nám dává svou milost, který nás znovu pozdvihuje z těch našich úpadků, upadlostí. Povzbuzuje nás na té cestě, na jejímž konci je on sám. Amen.

Zvukový záznam kázání najdete na stránkách Křesťanské akademické farnosti Nejsvětějšího Salvátora: http://akademickafarnost.invisible.cz/kazani/