…Když láska promluví,
společný hlas bohů
svým souzněním
uklidní oblohu
Marná lásky snaha, 4.3

.

Tu však pro svou lásku
sen v noc já proměním!
Marná lásky snaha, 4.3

Vášnivá krev
plodí vášnivé myšlenky,
a vášnivé myšlenky
působí vášnivé činy,
a vášnivé činy provázejí lásku
Troilus a Kressida, 3.1

Uloupila jste mi, paní, všechna slova,
jen krev v mých žilách vás řečí může hladit.
Kupec Benátský, 3.2

Pohnutí mysli je uhlíkem, který třeba chladit,
jinak s utrpením vsadí srdce v plamen,
moře má břeh, však hloubka touhy klame.
Venuše a Adónis, Řádky 387-389

Poduškou nám dvěma jest
i jedním ložem jeden trs,
ve dvojí hrudi jedna čest
i srdce jedno naveskrz.
Sen noci svatojánské, 2.2

…mé srdce se tolik s vaším slilo,
že rozdělit je, toť nemožné je dílo.
Sen noci svatojánské, 2.2

Samým čekáním se mi točí hlava
a tak sladce představy mi chutnají,
že kouzlo se smysli si mává
Troilus a Kressida, 3.2

Dnešek se tak dlouze vleče
jako večer přede svátky,
když dítě má své nové šatky,
však pro zákaz je neobleče.
Romeo a Julie, 3.2

…Ponesu své srdce na rukávě.
Othello, 1.1

Nespoutaní a splašení jak já jsou
všichni ve svém dění,
až na nekonečné prohlížení
obrazu té, již milují.
Večer Tříkrálový, 2.2
Váš bratr a má sestra
ještě se ani nesetkali, a už na sebe pohlíželi,
ještě se ani neprohlédli, a už se oba milovali,
ještě se nedomilovali, a už oba povzdychli si,
ještě stále vzdychali, a už se po příčině ptali,
ještě se na ni nedoptali, a už sobě hledali
lék.
Jak se vám líbí, 5.2

Kdo opravdu miloval jinak
než na první pohled?
Jak se vám líbí, 3.5

Tak rychle by jeden
ani mor nechytil?
Večer Tříkrálový, 1.5

Věčnost v našich rtech a očích byla
a slast nám po čele zakroužila
Antonius a Kleopatra, 1.3

Po něm miluji
víc, než miluji tyto oči, víc než svůj život,
víc, než jsou všechna víc…
Večer Tříkrálový, 5.1

Láska prvně z očí vyčtená,
nežije jen v lebce zavřená,
ale pootočí živlů mlýnkem všech,
do úřadu a povinností vnese spěch,
rychlostí myšlenky na síly působí
a každou z těch sil dvakráte znásobí,
ke dvěma očím přidá oko třetí.
Milenců sluch za nejtišším zvukem letí
a jejich zrak přezře zrak orlí.
Marná lásky snaha, 4.3

…Nestoupá snad Herkulova láska dál
stromovím zahrad hesperidek?
Lstivě jak sfinga, zpěvně a svůdně,
jak by si s vlasy Apollón hrál,
napjatými na své loutně.
Marná lásky snaha, 4.3

Hle, kudy přichází,
oděná do jarních květů,
svým poddaným požehná
a myšlenka je tu:
král mezi ctnostmi, sláva svých manů.
Její tvář kniha chval, jen čti tam:
to divý ples a jarý bál, jelikož vám
všeliký vztek a zmar
a žal nebude znám
a není partnerem dřív
ani pak pro tuto dámu.
Perikles, 1.1

Má dlaň je bezmezná jak moře věčné,
tak láska hluboká. Čím víc ti dávám,
tím víc získávám – pro oba nekonečně.
Romeo a Julie, 2.2

Svit hvězd zahanben je jasem jejích tváří,
jak blikot lamp ve světle denním.
A její nebeské oči vzduch prozáří,
že ptáci zapějí a myslí, že noc není.
Romeo a Julie, 2.2

Pochybuj o požárech hvězd,
pochybuj, že se slunce vznáší,
pochybuj, že tu pravda jest,
ale nepochybuj o lásce naší.
Hamlet, 2.2

Mám velet tvé lásce? Snad
Mám vynutit si lásku? Zkad?
Mám prosit o lásku? Rád.
Marná lásky snaha, 4.1

Protože svět sám je tam, kde tebe mám.
Jindřich VI., II, 3.2

Slečno, patřím vám, a naopak:
za vás dám se bez váhání.
Po změně toužím, moje paní.
Mnoho povyku pro nic, 2.1

 Krása nad užitek zvící a nade zemi čnící,
tou jak obří perlou v uchu Habešana
jsou líce noci obtěžkána,
že tu učí zářit pochodeň i svíci.
Romeo a Julie, 1.5

V.: V čem je mé lásky zjištění?
S.: Toho jsou tu zvláštní znamení:
hned rebelské rukama lomení;
v milostném šveholu úplné se ztrácení;
jak po moru ráně jen o samotě chození;
žáčkův vzlyk po slabikáři zmizení;
a dívčí brek po své báby pohřbení;
těla tučného dietářské krácení;
před zlodějinou na lůžku pocení;
či o dušičkách somráků prošení…
Teď však ženská provedla Ferdyše obrácení,
že ve vás vidět svého pána, mi není
ani pomyšlení.
Dva šlechtici veronští, 2.1

Ten chlapík poloslepý a ještě rozespalý,
fňukal umíněný a myslitel malý –
toť dominus Cupido, pan Amor,
napůl kluk, způli dědek namol,
namazaný král zkřížených paží
a pisálek rýmovaných kamufláží,
napůl skřet a napůl obr,
ten největší z kverulantů – zlóbr,
děs zástěr a poklopců vrátný,
všech biřiců na štaflu šéf zdatný.
Imperátor a generalissimus.
A co já? Že bych kapráloval v jeho armádě
a nosil barvy jeho jak kejklíř hučku na hlavě?
Marná lásky snaha, 3.1

R.: Co láska z lidí dělá, to lekce strýčka skvělá
mě naučila znát. Je pravda jistojistá: vy v kleci nejste, je čistá.
O.: Chci se ptát, kde příznaků je řád?
R.: Tváře hladem zubožené, což nemáte; zapadlé
oči podkroužené, což nemáte; vousy všude zčepýřené,
což nemáte… Temeno čapkou nezdobené, rukávy
sponou nezavřené, z bot jazyky vyplazené. O péči
o vzhled ani muk, by šel o vás divný mruk: že
všechno je vám zcela fuk.
Jak se vám líbí, 3.2

Láska ta oplývá vší nadsazenou vlohou
a planě bujné skoky jak dítě vás zmohou.
Marná lásky snaha, 5.2

Tys, Julie, mi dala nový tvar:
boj dobrým radám a světu zmar,
nedbám už studií a tratím čas,
duch v dechu slábne, srdce ztrácí hlas.
Dva šlechtici veronští, 1.1

…láska slepá je a ten, kdo miluje, svá šibalství lepá si nepamatuje.
Kupec Benátský, 2.6

Milovat je jako ztratit hlavu
říkám: milence vsadit do tmy domu
a lískat ty blázínky k tomu.
Jak se vám líbí, 3.2

Když tvé srdce si nevzpomene
na maličkosti s láskou vyvolené,
pak milovat ti bylo odepřené.
Jak se vám líbí, 2.4

Nač lásce očí, když mysl její se dívá?
Proč Amorek s křídly, slepý se usmívá?
Sen noci Svatojánské, 1.1

Ten nejde mi do hlavy, kdo tím kýčem se pobaví,
jak jiný propadne závrati a láska mu život obrátí,
pak svému smíchu se vysměje, když padne sám
v lásky závěje.
Mnoho povyku pro nic, 2.3

Živí-li hudba lásku, pak ať zní –
až se mi zprotiví, a láska s ní,
a chuť potlačí a smrti předá.
A´t mi zazní zas svou mřivou kadencí,
dýchajíc do ucha sladkému milenci,
když z fialek záhonu se vánek zvedá
a vůni jemu dá, avšak i nedá.
Večer Tříkrálový, 1.1

Láska, jež s křížkem po funuse chodí,
je jak milost pomalu a spoře daná,
která trpce křičí na svého pána:
„Žes už pryč, to se jen hodí!“
Konec vše napraví, 5.3

Jestliže – a může to být každou chvíli –
potkáš v panenské tváři fantastické síly,
neviditelnou ránu pak poznáš líp,
již zanechává lásky ostrý šíp.
Jak se vám líbí, 3.5

Tato láska
nás ještě všechny umoří.
Troilus a Kressida, 3.1

Nebe je mi svědkem, že mám rád,
což mě naučilo rmoutit se a rýmovat.
Marná lásky snaha, 4.3

Láska je dým, jenž od vzdechů očištěn stoupá,
a oheň, který s jiskrou milencům v očích plane,
anebo moře, do nějž milencova slza kane.
Co dál? Bláznovství nejtišší a hloupá,
žlučová kolika i nejsladší med.
Romeo a Julie, 1.1

Láska vždy se
prodírala trním
Sen noci Svatojánské, 1.1

Jak školák ze školy
jde milý k milé,
jak do školy
však od ní
zasmušile.
Romeo a Julie, 2.1

Kde láska píše mlčky, tam čtení začíná,
bys zvěděl, že jejím důvtipem je slyšet očima.
Sonet 23., verše 13. a 14.

Že je nad námi,
milovat tu hvězdu jasnou a jedinečnou
a myslet na sňatek – toť věcí přebytečnou,
v paprscích jejích a jejím zářném svitu
hledati svůj klid, ne v žhavém jádra skrytu,
tak lásky naděje tu sama sebou zmírá,
byť sice jak Ind se králi vzpírá,
přec láska konec života světí.
Konec vše napraví, 1.1

O.: jakpak mě má rád?
V.: Svou modlu proudy slzí kropí,
v jeho štkání láska bouři tropí
a vzdechy musí plát.
Večer Tříkrálový, 1.5

Jsou láskou posedlí a chtějí býti spolu,
je neroztrhne nižádný pár volů.
Jak se vám líbí, 5.2

Nemá odvahu básník vzíti pero, psát,
dokud mocí lásky jeho ink jest nenasát.
Pak však jeho píseň okouzlí i divý sluch,
tyranům vštípí lidskost, potřebnou jak vzduch
Marná lásky snaha, 4.3

R.: Když znesvětí mě dlaně okoralé
svatostánek jenom pro lehký hřích,
jak bludní poutníci na rtech červených,
ať polibkem ten hrubý dotyk setřou dokonale.
J.: Milý poutníku, tvou ruku křivda tíží,
té mé nedluží na zdvořilostech pranic,
vždyť ruka svatých se jí dotýkajíc,
dlaň ve dlani, jak polibek světce sblíží.
R.: Jak světec, tak i poutník, rty snad oba mají.
J.: A prosbám a modlitbám je oba přenechají.
R.: Teď jako dlaně též nechť rty se jejich spojí,
dej, ať beznaděj se jejich víry bojí.
J.: Když modlitby už vyslyšeli, mlčky stanou svatí.
R.: Stůj tedy, ať k prosbám smím se znáti.
(Políbí ji.)
Teď na mých rtech už žádného hříchu není.
J.: Hle, zas je tu zpět ten přelétavý hřích.
R.: Mám ti jej vzít? Jak sladké je to vynucení!
Vrať mi jej.
(Políbí ji.)
J.: Toť polibek jak z knih.
Romeo a Julie, 1.5

Slova milenců se černou nocí linou,
co med a kov si jak hebká hudba plynou.
Romeo a Julie, 2.2

Dobrou noc, dobrou noc – loučení tak
sladce rmoutí,
že těch slov do zítřka bych nechtěl
zapomenouti.
Romeo a Julie, 2.2

J.: Už musíš jít? Vždyť do úsvitu čas.
Teď – to byl slavík, ne skřivana hlas,
ten, který kol uší načechral ti vlas.
V noci tu ve větvích marhaníku tiká.
Věř, můj milý, věř na slavíka.
R.: Ne, byl to skřivan, který jitro volá,
ne slavík. Hleď, milá, na ty čmouhy zdola
stoupající v dáli k mrakům na východě.
Svíce noci zhasly, nový den se má k činu,
s mlhou šplhá vzhůru – tam na vysočinu.
A já musím jít a žít, nebo tady být a mřít.
J.: Úsvit ještě není rozbřesk. nebudu se přít.
Je to pouhá létavice, kterou Slunce uronilo,
aby k ránu kdos mohl ti loučí posvítit,
a tvoji cestu do dáli láskou vydláždilo.
A proto chvilku zůstaň. Netřeba ti jít.
R.: Dobrá- kdo chceš, lapni mne a zab.
Když si to ty přeješ, já budu chlap:
dle tvého přání jsem šťasten až do skonání.
Však není to záře ranní, dím, jen jitra šeď,
jen odraz sinalého měsíčního kotouče,
a do nebes klenby vysoko nad hlavami
netluče skřivan, ten jásá mezi námi,
a mně dražší je zůstat, vůbec se nelouče.
Romeo a Julie, 3.5

Ber a rozkrájej ho
na hvězdičky,
on svou krásu rozlije
do nebeských cest,
tím do noci se zamiluje
svět celičký
a okázalému slunci přestane
vzdávat čest.
Romeo a Julie, 3.2

Jak slunce po dešti, tak dá láska vydechnouti,
jak dusno před bouří, tak žádost se bude dmouti,
jak něžné jaro svěžestí svou i láska hladí,
však již v polovině léta se chtíč ten prudký zchladí.
Venuše a Adónis, verše 799-802

 Jen vy mládenci lžete,
v očích jen, ne v srdci, vaše láska kvete.
Romeo a Julie, 2.2

Zanechej, děvče, zanechej pláče,
každý muž je klamů plný,
z moře břeh a zas zpět skáče,
jeho lásky jdou jak vlny.
K čemu brek – ať jde si, král,
že je vše pryč, si zpívej,
přes všechen žal jen kráčej dál,
v náručí se kolíbej.
Vždyť mužský klam je jistojist,
co na stromech je zjara list.
Mnoho povyku pro nic, 2.3

Zpívej, má zelená vrbičko, vrbo.
Ruce na prsa a tvář ke kolenům.
Zpívej, má zelená vrbičko, vrbo.
Potok poskakuje, dívka plná stenů.
Zpívej má zelená vrbičko, vrbo.
Odtekly slzy a změkly i kameny.
Zpívej má zelená vrbičko, vrbo.
Zpívejme všichni: má vrbičko zelená,
zelenou vrbičkou já budu věnčena.
Othello, 4.3

Lásku obkličují boje, smrt, nemoci –
ta mění se v mžiknutí zvuku,
je rychlá jak stín a krátká jak sen,
náhlá jak blesky uprostřed noci,
blesky, jež chvatně ozáří nebe i zem,
a dřív, než by jeden otevřel ústa,
zaklapne za nimi černota pustá,
a nám rozum šmahem zkalí.
Sen noci Svatojánské, 1.1

Vím, nadarmo miluji a doufám,
a třeba přívaly svých citů
marním zde, v propustném sítu,
netrpím nouzí, i když nemám nic.
Konec vše napraví, 1.3

Předtím, pokud přinese to čas,
než tě moje četné chyby spálí,
když láska celá přerostla ti do krás,
jak tě k této zkoušce zvali.

Předtím, než mne mineš s pohozením hlavy,
a láska se odvrátí, co minulo, zbledne,
a stěží slunce ve tvých očích mne pozdraví,
když najde důvody, jimž závažnost sedne.

Předtím jsem tu vystavěl svůj hrad,
ale zpustošení jeho dobře poznal
a ruku proti sobě zvedl rád,

jak mne tvůj důvod k tomu vyzval.
Tys mocná práva ponechat mě osudu,
když k milování klíč ti schopen dát nebudu.
Sonet 49

Mne zříceniny naučily přemítat,
že přijde čas a láska pomine.
Na to jak na smrt pomyslet, ať zvolíš cokoli,
pláč a strach, že ztratíš, co máš, tě stěží přebolí.
Sonet 64., verše 11. – 14.

Ba, mnoho knih a múz i věd
jimá, živí, jeví svět,
co dílo to nedokonané.
Však nikde jinde nevidět,
jak Prométheův oheň plane,
než v ženských očích, té jiskře požehnané.
Marná lásky snaha, 4.3

Na kolena,
a děkujte nebi, postíce se,
za lásku dobrého člověka.
Jak se vám líbí, 3.5
Smrt nazývá se od sebe odloučení,
tak s milou rozluka věru nic jiného není
než smrtelné vyhnanství a v sobě osamění.
Když ji nevidět, nač potom světlo všude?
Když ona není tu, kde radost žíti bude?
Když ne jen pomyslu se moci zachytiti
a pouhým stínem jsoucna sebe nasytiti?

Zpěv slavičí ztratí své hudebnosti
za nocí strávených v její nepřítomnosti,
a pokud nespatřím ji za denního světla,
nezvednu oční víčka, nechám je by klesla.
Ona plní mne bytím, já však život tratím,
když na mne nepůsobí její láska blaživá
a zůstávám nepěstěn, nelaskám, mrtev zaživa.
Dva šlechtici veronští, 3.1

V nepřízni štěstěny a lidských řečí
sám zapláču si nad svým psanectvím,
k hluchým nebesům má bída s nouzí brečí,
a patře na sebe, klnu nad osudem svým.

Chci být ten, kdo nadějemi kypí,
mít jak on charakter a též přátel roj,
sdílet um i zkum prvého, znát druhého vtipy,
a s největší radostí nakonec volit boj.

Sebepohrdáním mě však trápí dál ty bludy,
myslím též na tebe a jak sám si stojím.
Také jak s úsvitem vzlétne z chmurné půdy

skřivan a nebes bránu otevře zpěvem svým.
Vzpomínka na med tvé lásky mi nese tolik štěstí,
že výsměchem by bylo ji s královstvím si splésti.
Sonet 29.

Nejlépe vidím já se sklopenými víčky
a za bílého dne jdu, na věci nepatře,
ve snech však jen k tobě mě vedou svíčky,
temně zářící, zářící v temnotě.

Pak osvětluješ ty – ta, kterou stíny stíní,
jako by jich tvar tvořil šťastné vidění
a očisťoval svítivým světlem dne šediny,
když tvůj stín dá snícím očím rozednění

jako by blahoslavil zrak tím, že nevidí,
když na tě hledím já ve světle živoucích dni
a za nočního mrtva jak by oko slepé plulo

a přeludem jakýmsi mlhou spánku prolnulo.
Každý den je nocí,když oko tebe hledá,
a noc dnem je, když sen tě zraku předá.
Sonet 43

Nic nevzbouří víc mé přemýšlení
než milého si představit.
Jsem v koncích, nechci žít,
když vím, že jej tu není.
Bylo by rozkošné, byť i plné trýzně,
sedět, dívat se a kreslit celý čas
klenbu jeho brv, oko sokolí, anebo kštici
jak na desku srdce – snad příliš vnímající
každý rys a hnutí jeho sladké přízně.
Však teď pryč je můj bůžek jediný
a nezbývá než ctít jeho svaté ostatky.
Konec vše napraví, 1.1

Co jiného jak váš sluha smím než dbát
na vteřiny a roky vašich přání?
Všechen svůj čas vám zdarma dát,
ať mé služby jsou jen pro vás k mání.

Netroufnu si lát na stálý hodin chod,
když, Veličenstvo, váš čas sleduji stále,
a nepomýšlím na bolestiplný rozchod,
až sluhovi nutně jednou pokynete vale.

A nemám odvahu se žárlivostí spalovat,
cos předpokládat či kde právě jste, se ptát,
nebo si, kde, jak, čím jste šťastná, malovat.

jak sluha nemyslet a v pozoru jen stát.
Tak šílená je láska, která si vás porobí,
děj se co děj. Však nepatří mezi choroby.
Sonet 57.

Od vás odloučen jsem zjara stanul,
když duben do gala se dal, pyšný a strakatý,
a všemu propůjčen duch mládí vanul,
s nímž zatančil pak Saturn rozesmátý.

Nejen ptačí snůška, též nasládlý dech
rostlin různých barvami i pachem
by mi letní pohádku sevřel na rtech
a ponechal je růst i oblečené nachem.

Bělost lilií já nemám za zázrak
a neslavím rudé růže zrezivělé,
jež jsou jen sladké a pouze těší zrak

vašimi rysy, které kráse jsou vzorem cele.
Že zima trvá a vy jste pryč,se tu mihlo zdání,
že se vším jen si pohrávám jak se stínem vás, má paní.
Sonet 98.

Že jsem v srdce lhal, pro to důkazy nejsou,
byť opustit sebe sama, jak by snadné bylo!
As jak od sebe odejít, a to není lehké dílo,
neb je třeba opustit duši, jež spočívá v prsou.

Ten lásky domov domovem mi zůstal,
tam se vrátím zpět – ne, nemám jinde hnízd,
a vrátíme hned, počátkem i koncem jsa si jist
na loži svém jsem si sám své prádlo ustlal.

Nepopřávej sluchu, že mne prý strhly pudy
anebo snad chtíč, jenž proudí krví všudy,
tak že bych uveden byl dokonce v hřích

a pro nic opustil své Summum bonum bych.
Než tebe ve svém vesmíru, já nemám víc,
můj z růže květe, jenž jsi bez hranic.
Sonet 109.

Jak nekonečná zima, že nejsi se mnou ty,
má radosti, jež mi zas s létem zmizneš.
Co zamračených dnů a prosincové pustoty
mám za sebou, i loňské mrazy řízné.

Když to vše minulo a léto zas vlády jme se,
rozpustilo břemeno jarního dovádění
s bohatou úrodou mi plodný podzim nese,
však věští bledost zimy, kde hospodáře není.
Sonet 97., verše 1. – 8.

Na věrných duší svazku neshledávám
vadu, láska však není láskou,
když kvůli změnám se dává
a za zradu hned oplácí zradou.

Ba ne! Láska je bod, světla zdroj,
bouřlivým vlnám vzdoruje,
je hvězdou bárce, jíž zmítá nepokoj,
nedoceníš ji, však cena zřejmá je.

Láska, ta nedělá času blázny, i když šminky
růže na rtech a tvářích se už dají rozeznat,
láska je dál pevná, nehledí na hodinky,

povznese tě až k ostří konce kolikrát.
Kdyby však to byl klam a já jej dosvědčoval,
pak nikdy nepsal bych a nikdo nemiloval.
Sonet 116.

Tvůj ženich budiž stálý, fíglů falší prost,
tobě práv a jinde na námluvách nikdy host;
jelikož nápadník, jenž ústy bez ustání mele,
zná jak do ženské přízně vlichotit se cele.
jen na sebe myslí, ba, ten kecal pouze práší
a celé jeho balady jsou slovíček řídkou kaší;
a má-li dobré nohy, přec nakonec se plazí,
černý knír mu zšedne i pevná páteř srazí,
leské rybí oko mu v jamce zvoskovatí.
Jen dobré srdce, Káťo, nakonec přetrvá ti,
jak Slunce, jenž nás shora všechny zlatí,
ne však Měsíc, jenž svůj tvar vždycky tratí.
Jen Slunce trvalým jasem jest a pevně drží se svých cest.
Jindřich V., 5.2

…potom naší svatby den též bude
dnem vaším:
jeden ples a jeden dům, jedna
blaženost vespolek
Dva šlechtici veronští, 5.4

Můj rod, má čest, ba život můj ti patří.
Konec vše napraví, 4.2

Jen smrt může stáhnout
tento prsten z prsteníku.
Od té chvíle z prsteníku.
Od té chvíle však já,
patřím ve svět nebožtíků.
Kupec Benátský, 3.2

Kdo pod šťastnou se hvězdou zrodil,
jen ať si cti a tituly své sepíše,
na této štěstěně já nemám podíl,
skryt v radostech, jež cením nejvýše.

Velkých princů milky, jak list stromu, ach,
podobny měsíčkům, když na ně slunce shlédne
a pýchu jejích spálí na popel a prach,
s pokrčením čela jejich sláva zbledne.

Když zjizvený válečník, proslulý bojem,
tisíckrát zvítězí a pak jednou padne,
že plahočil se světem, už neznámý je pojem,

a v knize nezanechá stopy žádné.
Šťasten je, kdo milován a zná milování,
ten nikdy neztrácí a není ztracen ani.
Sonet 25.

Ni princové z mramoru, ani v zlatě lité,
vás nepřežijí, těchto rýmů mohutná sílo,
jen vy budete zářit jejich svatosvitem
nad hrubý kámen a nad času dílo.

Když sochy mizí ve válečném pustošení
a vády rozvracejí kameníků práci,
ani tehdy Mars svým mečem nepozmění
nic z vaší památky, jež vám život vrací.

Se svou pověstí pokráčíte proti smrti
a zlého zapomnění se zbavíte pout,
žít budete v očích příštích dětí,

až svět dospěje před svůj poslední soud.
Dokud však neprobudí vás ten den,
budete dlít v rýmech a očích milenců jen.
Sonet 55.

Být největší korunovanou hlavou,
a navíc toho hoden být
znamená krásu, mládí mít,
klamat zrak a znát mnohem víc
než kdokoliv, oplývat silou, slávou –
což bez lásky její je mi pouhým nic.
Zimní pohádka, 4.4

T.: napříště musí skuteční borci v milování
své verše Troilovi dát k cejchování.
Jsou plné jinotajů, pravd omíláním matných,
ujištění, přísah příměrů věru špatných,
třebas: „pravdivý jak ocel, květy k Měsíci,
jak Slunce ke dni, samec k samici,
železo k žule a země ke středu svému“ –
A spousty těchto příměrů
pak korunuje nejpravdivější sousloví:
„pravdomluvný jako Troilus“,
a to na mnohé silně působí.
K.: Že byste byl prorok? Anebo snad že ne?
Kdybych já se mýlila, pravdě vlásek křivila,
když čas sám na sebe stářím zapomněl,
v městě trojském déšť kameny omlel,
v nicotě zmizela celá souměstí,
mocné říše propady neštěstí
do prachu nicoty – pak vzpomínky ať lež
kárají mezi láskou posedlými děvčaty, jež
se od falše k falši motají. Když přirovnávají zradu
k vzduchu, vodě, větru, písečnému hradu,
k lišky lásce jehňatům a vlka k teleti,
leoparda k lani, macechy k cizímu dítěti,
pak ať označí prolhané srdce – vida,
přirovnáním: „falešná jak Kresida“.
Troilus a Kresida, 3.2

Bych měl tě přirovnat k podletnímu dni?
Ty máš více půvabů a pohody sladší.
S májovými poupaty svěží vítr hraje si
a léto příliš rychle ke konci svému kvačí.

Někdy oko oblohy příliš žhavě šlehne,
často jeho zlato barvu pleti ztlumí,
skvosty kus po kousku si nakonec vezme,
jak bez ozdob příroda či náhoda to umí.

Nikdy se však neomrzí tvoje léto stálé,
ani smrti se nezdaří zakrýt tě svým stínem,
krásu kterou máš, tu budeš míti dále,

až ve věčném chodu času vzrosteš nad jiné.
Pokud bude lidský dech a oči v údivu,
potud bude báseň živa a ty z ní naživu.
Sonet 18.

Což šeptání ničím není?
A co dotek nosů, tváří?
A francouzské políbení?
Zaštkaní přeruší-li dlouhé chichotání rázem,
nepochybné jest znamení, že čest tu padla
na zem.
Nohy možno zaplétati, též za rohem číhat,
na hodinách ručky strkat sem a tam, i obě,
o minuty, o hodiny, a tak schůzky stíhat,
poledne i půlnoc držet v kterékoliv době.

Oslepovat tím, co jen do ruky padne,
ať není vidět nemravnosti, nikde, nic a žádné.
Proč potom svět není ničím – a vůbec, jaké spěchy,
všechno, co jest pod sluncem, nevyjímaje Čechy,
ani moji ženu, je nic. Nic není ani nezaniká,
pokud tu však nějaké nic niká.
Zimní pohádka, 1.2

Ó, jak se letos jaro lásky podobá
dne dubnového nejistotné kráse,
kdy slunce, plně skvostné, září
a oblaka vše unášejí dál a dále zase.
Dva šlechtici veronští, 1.3

A tak buď obrázkem, anebo mou láskou,
až vskutku pryč, trváš se mnou tady,
protože nehneš se dál, než myšlenky mé jdou,
a já stále s nimi a ony s tebou všady.
Sonet 47., verše 9. – 12.