BENEDIKT XVI.: INTELEKT SRDCE

Řecké slovo katanoein znamená dobře si všímat, být pozorný, dívat se s uvědoměním, pozorovat nějakou skutečnost. V evangeliu je nacházíme tehdy, když Ježíš vyzývá učedníky, aby „pozorovali“ nebeské ptáky, kteří, aniž by se namáhali, jsou předmětem starostlivé a pozorné Boží prozřetelnosti (srov. Lk 12,24), a když učedníkům říká, aby „viděli“ trám ve vlastním oku, dříve než budou pozorovat třísku v oku bratrově (srov. Lk 6,41). Nacházíme ho ještě i v jiné části Listu Židům, a sice jako výzvu „pozorovat Ježíše“ (3,1) jako apoštola a velekněze našeho vyznání. Sloveso, které otevírá naši exhortaci, je tedy výzvou, abychom zaměřovali pohled na druhého, především na Ježíše, abychom byli jedni k druhým pozorní a nechovali se k sobě jako cizí lidé a lhostejní k osudu bratří. Často však převládá opačný postoj – lhostejnost a nezájem, které zakrývají sobectví a maskují se zdánlivým respektem k „soukromé sféře“. I dnes mocně zaznívá Pánův hlas, jenž každého z nás vyzývá, aby měl o druhého starost. I dnes Bůh od nás chce, abychom byli „strážci“ svých bratří (srov. Gn 4,9), navazovali vztahy charakterizované vzájemnou péčí a pozorností vůči dobru. Důležitá přikázání lásky k bližnímu od nás vyžaduje, abychom si uvědomovali, že jsme zodpovědni za druhého člověka, který, stejně jako já, je Božím stvořením; toto přikázání nás i povzbuzuje, abychom si to uvědomovali. Skutečnost, že jsme bratři a sestry v lidstvu, a mnohdy i ve víře, nás musí vést k tomu, abychom v druhém člověku viděli své opravdové alter ego, jež Pán nekonečně miluje. Budeme-li pěstovat vizi bratrství, pak solidarita a spravedlnost, jakož i milosrdenství a soucit, přirozeně vytrysknou z našeho srdce. Boží služebník Pavel VI. Prohlašoval, že dnešní svět trpí především nedostatkem bratrství: „Lidstvo strádá těžkou chorobou. Její příčina netkví ani tolik v tom, že přírodní bohatství se ztenčuje nebo že si je sobecky přivlastňuje několik málo jedinců, ale spíše v uvolnění bratrských svazků jak mezi jednotlivci, tak mezi národy“ (Populorum progressio 66).

                Pozornost vůči druhému člověku v sobě zahrnuje to, že mu přejeme dobro ve všech jeho podobách – fyzické, morální i duchovní. Zdá se, že současná kultura ztratila smysl pro dobro a zlo, zatímco je třeba s naléhavostí znovu zdůrazňovat, že dobro existuje a vítězí, protože Bůh „je dobrotivý a prokazuje dobrodiní“ (Žl 119,68). Dobro je tím, co ochraňuje a posiluje život, bratrství a společenství. Odpovědnost vůči bližnímu tedy znamená chtít a konat dobro pro druhého a přát si, aby se i on otevřel logice dobra. Zajímat se o bratra znamená otvírat oči pro jeho potřeby. Písmo svaté varuje před nebezpečenstvím srdce zatvrzelého jakýmsi „duchovním znecitlivěním“, které nás oslepuje před utrpením druhých. Evangelista Lukáš přináší dvě Lukášova podobenství, v nichž jsou uvedeny dva příklady takovéto situace, která může vzniknout v lidském srdci. V podobenství o dobrém Samaritánovi se kněz a levita lhostejně „vyhýbají“ člověku přepadenému a oloupenému lupiči (srov. Lk 10,30-32); a v příběhu o boháči si člověk nasycený svým majetkem nevšímá situace chudého Lazara, který umírá hlady před jeho dveřmi (srov. Lk 16,19). V obou případech se setkáváme s opakem postoje „starat se“ a hledět s láskou a soucitem. Co brání tomuto lidskému láskyplnému pohledu na bratra? Často je to hmotné bohatství a nasycenost, ale také upřednostňování svých zájmů a starostí přede vším ostatním. Nikdy nesmíme být „neschopní milosrdenství“ vůči tomu, kdo trpí. Naše srdce nikdy nesmí být natolik pohlceno vlastními záležitostmi a problémy, aby před křikem chudého ohluchlo. Právě pokora srdce a osobní zkušenost s utrpením se mohou ukázat jako zdroj vnitřního probuzení k soucitu a ke vnímavosti vůči druhému: „Spravedlivý zná při slabých, zlovolník nemá rozum, aby ji poznal“ (Př 29,7). Tak chápeme, proč „plačící“ jsou „blahoslavení“ (srov. Mt 5,4): jsou to ti, kdo dokážou vycházet ze sebe, aby pocítili dojetí nad bolestí druhých. Setkat se s druhým člověkem a otevřít své srdce pro jeho potřeby je příležitost být spasený a být blahoslavený.

punctum saliens in Teologické texty  4/2012 s. 169