VELIKONOČNÍ: Tomáš Halík

                Jsou tu zas velikonoční svátky. Zatímco Vánoce slaví s křesťanskými věřícími tak či onak většina lidstva a téměř bezvýjimečně celá česká populace, Velikonoce - původnější a nejvýznamnější křesťanské svátky - asi většina dnešních Čechů prožije pouze jako den volna navíc, snad ozvláštněný nějakým odvarem z lidových zvyků bez valného duchovního obsahu. Připadá mi to škoda: je to velké kulturní zchudnutí. Jsem přesvědčen, že kdyby alespoň každý třetí člověk sáhl v těchto dnech po Písmu a přečetl si vyprávění, které křesťanským Velikonocům dalo jejich smysl, a zauvažoval o něm, muselo by se v duchovním klimatu společnosti něco změnit.

                Stará legenda, kterou zachytil klasik české poezie, že na Velký pátek, když "v kůru se právě pěje/ Krista Pána umučení", se otevírají poklady. Možná je v této pověsti zašifrovaná zkušenost, že když se čte strhující pašijový příběh, pukají skály v našem nitru, povoluje to, co v nás zkamenělo, ztvrdlo, okoralo, - a to nejcennější hluboko v nás aspoň na chvíli zasvítí a stane se přístupným.

                Pašijový příběh je opravdu - jak mi to jednou řekl krátce před svou smrtí starý herec Josef Vinklář - snad nejbarvitější drama lidských dějin. Na scénu vystupují všechny mocnosti světa - moc s tváří Piláta, tradice a náboženský establišment v barvách velerady, zrada s maskou Jidáše, selhání v podobě Petra, soucit v závoji Veroniky - a pravda, pravda opuštěná, pravda vzdorující moci v bezmocném králi, který s trnovou korunou na hlavě říká: Ano, já jsem král. Já jsem se proto narodil, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.

                A když je na scénu povolán dav, aby byl arbitrem spravedlnosti, tak tento hlas pravdy překřikuje a volí Barabáše. A o těch, kteří svému Mistru slibovali až za hrob, je dříve psáno: tehdy ho všichni učedníci opustili a utekli. A jako by na tom nebylo dost, ten, který byl nazván skálou, Petr, první z apoštolů, ze strachu před služkou veřejně svého Pána třikrát zapře. A do svědomí čtenářů zakokrhá kohout. Pak nastupují kati.

 Velikonoční příběh však nekončí tmou. Mnoho bylo těch, kdo se opakovaně v dějinách pokoušeli - jak to vyjádřil český křesťanský básník, který víc než jiní zakusil tíhu kříže, Jan Zahradníček-, "aby dějiny nepřekročily odpoledne Velkého pátku". Jim navzdory však do tmy zrady, viny, bolesti a smrti, do tmy hrobu padá světlo. "Láska je silnější než smrt" - tato věta starozákonní Písně písní by mohla být závěrem i tohoto příběhu, jímž vrcholí poselství evangelií.

             Nic proti kraslicím, zajíčkům a pomlázkám - ale pokud by zbylo v povědomí společnosti z bohatství Velikonoc jen toto, bylo by to trochu málo. Možná že i ti, kterým je cesta na velikonoční obřady do křesťanských kostelů a sborů z různých důvodů obtížná, by mohli najít chvíli a sáhnout po knize evangelií. Je tu čas, který otevírá ty nejvzácnější poklady.

Převzato z knihy: Úvahy na prahu tisíciletí