ERICH FROMM: UMĚNÍ MILOVAT

Četba této knihy by byla zklamáním pro každého, kdo by od ní očekával snadný výcvik v umění milovat. Jejím cílem je naopak ukázat, že láska není cit, kterému se může každý snadno oddat, bez ohledu na to, jaké úrovně zralosti dosáhal. Chce čtenáře přesvědčit, že všechno jeho úsilí o lásku nutně zklame, nepokusí-li se co nejaktivněji rozvinout celou svou osobnost, aby dosáhl tvůrčí orientace; že najít uspokojení v individuální lásce je nemožné bez schopnosti milovat svého bližního, bez pravé pokory, odvahy, víry a kázně.

z předmluvy Ericha Fromma

Je láska umění? Jestliže ano, pak vyžaduje znalost a úsilí.

Lidé sledují ve filmu nekonečné množství šťastných i nešťastných milostných příběhů, poslouchají stovky bezcenných písní o lásce - ale sotva kdo pomyslí na to, že je třeba se něčemu o lásce učit. 

Většina lidí vidí problém lásky především jako problém jak být milován, méně už jako problém, jak milovat, jako problém schopnosti k lásce.

Lidé myslí, že milovat je snadné, že však je těžké najít správný objekt, který bychom mohli milovat nebo kterým bychom mohli být milováni. (Fromm tuto skutečnost nazývá problémem objektu, který se zaměňuje namísto problému schopnosti)

s. 10

O směšování počátečního zážitku zamilování za stálý stav milování:

První krok je, abychom si uvědomili, že láska je umění, stejně jako jím je život sám; chceme-li se naučit milovat, musíme postupovat stejně, jako když se chceme vzdělat v kterémkoli oboru, třeba v hudbě, malířství, tesařství, medicíně či inženýrství.

Přes hlubokou touhu po lásce se téměř všechno ostatní považuje za důležitější, než je ona: úspěch, prestiž, peníze, moc - skoro všechna naše energie se spotřebuje na to, abychom se naučili, jak dosáhnout těchto cílů, a téměř žádná se nevynaloží na to, abychom se naučili umění milovat.

V analýze příběhu o Adamovi a Evě:

Nejhlubší lidská potřeba je překonat odloučenost, opustit vězení své samoty.

Je to splynutí, při němž individuální osobnost do značné míry mizí a jehož cílem je být jedním ze stáda. Jsem-li takový jako všichni, nemám-li pocity či myšlenky, které mě od nich odlišují, přizpůsobuji-li se zvykům, způsobům oblékání, idejím, obecně přijatým způsobům jednání, jsem spasen; spasen od děsivého zážitku samoty.

Většina lidí si svou potřebu konformity ani neuvědomuje. Žijí v klamné představě, že sledují své vlastní myšlenky a sklony, že jsou individualisté, že dospěli k svým názorům na základě svého vlastního myšlení - a že je jen shodou okolností, že jejich názory jsou stejné jako názory většiny. Protože však potřeba nějakého pocitu individuality přece jen zůstává, uspokojuje se podružnými odlišnostmi: monogram na kabelce či na svetru, tabulka se jménem bankovního pokladníka, příslušnost k demokratické či republikánské straně, k bratrstvu Losů či k bratrstvu Svatyně se stávají výrazem individuálních rozdílů. Reklamní heslo „je to jiné“ ukazuje směšnost té dojemné touhy po odlišnosti tam, kde ve skutečnosti žádná není.

Sílící tendence k odstraňování rozdílů je v těsném vztahu k pojmu a zážitku rovnosti, jak se vyvíjí v nejpokročilejších průmyslových společnostech. V náboženském smyslu rovnost znamenala, že jsme všichni děti boží, že se všichni podílíme na téže božsko-lidské substanci. Znamenala též, že je třeba respektovat rozdíly mezi jednotlivci, že zatímco je pravda, že všichni jedno jsme, je též pravda, že každý jednotlivec je jedinečné bytí, svět pro sebe. Toto přesvědčení o jedinečnosti individua je například vyjádřeno v Talmudu: “Když někdo zachrání jediný život, je to, jako by zachránil celý svět; když někdo zničí jediný život, je to, jakoby zničil celý svět”. Rovnost jako podmínka pro rozvoj osobnosti byla také významem tohoto pojmu ve filosofii západního osvícenství. Znamenala (jak to nejjasněji formuloval Kant), že nikdo nesmí být prostředkem pro cíle jiného člověka, že všichni lidé jsou si rovni v tom, že jsou cílem a jen cílem, nikdy prostředkem. Pod vlivem osvícenských idejí socialističtí myslitelé různých škol definovali rovnost jako zrušení vykořisťování, využívání člověka člověkem, bez ohledu na to, zdali je to vykořisťování kruté nebo “lidské”.

V soudobé kapitalistické společnosti pojem rovnost nabyl jiného významu. Rovností je míněna rovnost automatů, lidí, kteří ztratili svou individualitu. Rovnost dnes znamení spíš “stejnost” než “jednost”. Stejnost abstrakcí, lidí, kteří mají svá zaměstnání, stejné zábavy, čtou stejné noviny, mají stejné pocity a myšlenky. Z tohoto hlediska je třeba pohlížet s určitou dávkou skepse na některé počiny, které se obvykle vychvalují jako znamení pokroku jako například zrovnoprávnění žen. Není třeba zdůrazňovat, že nemluvím proti rovnoprávnosti žen, ale kladné stránky této tendence by neměly nikoho oklamat. Je to část tendence k odstranění všech rozdílů. Rovnoprávnost je vykoupena právě touto cenou: ženy jsou rovnoprávné, protože již nejsou odlišné. Výrok osvícenské filosofie l´âme n´a pas de sexe (duše nemá pohlaví) se stal obecnou praxí. Polarita pohlaví mizí a s ní i erotická láska, která je na ní založena. Muži a ženy se stávají stejnými, nikoli rovnými jako opačné póly. Soudobá společnost hlásá tento ideál neindividualizované rovnosti, protože potřebuje lidské atomy jeden jako druhý, aby v masovém nahromadění fungovaly hladce, bez tření; aby všichni jednali podle stejných rozkazů, ale přitom aby každý byl přesvědčen, že sleduje jen své vlastní touhy. Stejně jako moderní masová výroba si vyžaduje standardizaci zboří, společenský proces vyžaduje standardizaci lidí a tomu se říká “rovnost”.

s. 18 - 19

Stádní konformita má jen jednu výhodu: je trvalá, netrpí křečovitými výkyvy. Jednotlivec se zavádí do šablony konformity ve věku tří až čtyř let a od té doby nikdy neztratí kontakt se stádem. I jeho pohře, na který se pohlíží jako na poslední velkou společenskou událost svého života, je v přesné shodě s šablonou.

V každém druhu tvůrčí práce se člověk spojuje s materiálem, který reprezentuje vnější svět. Ať už truhlář dělá stůl nebo zlatník šperk, ať rolník pěstuje obilí anebo malíř pěstuje obraz, ve všech typech tvůrčí práce se člověk sjednocuje se světem procesem tvoření. To však platí jen pro práci tvůrčí, pro práci, v níž já plánují, vyrábím, vidím výsledek své práce. V soudobém pracovním procesu úředníka a dělníka u běžícího pásu zbývá z této jednotící povahy práce málo. Dělník se stává přívěskem ke stroji a úředník přívěskem k byrokratické organizaci. Přestal být sám sebou - nedochází tu tedy k žádnému spojení kromě spojení konformitou.

Bez lásky by lidstvo nemohlo žít ani den.

Symbiotické spojení má svůj biologický vzor ve vztahu mezi těhotnou matkou a plodem. Jsou dva, a přece jedno. Žijí “spolu”(sym-biosis) jeden potřebuje druhého. Plod je částí matky, dostává od ní vše, co potřebuje; matka je pro něho celý svět, živí ho, krmí, ale také její život je tím obohacen. V psychickém symbiotickém spojení jsou obě těla nezávislá, ale stejný druh spojení je psychologicky. Pasivní forma symbiotického spojení je forma podřízení, kterou nazýváme masochismus. Masochista prchá od nesnesitelného pocitu izolace a odloučení tím, že dělá sám ze sebe nedílnou část jiné osoby, která ho řídí, vede a ochraňuje; která je takříkajíc jeho životem, jeho kyslíkem. Moc toho, kterému se podřizuje, se nadsazuje, ať již je to člověk nebo bůh; on je vše, já nejsem nic, leda jako část jeho bytosti. Jako jeho část jsem část velikosti, moci, jistoty. Masochista se nemusí rozhodovat, riskovat, není nikdy sám, ale není nezávislý, nemá svou celistvost; ještě se plně nenarodil. V náboženské terminologii se objekt uctívání nazývá modla; ve světské souvislosti masochistického milostného vztahu je mechanismus zbožňování v podstatě stejný. Tento masochistický vztah může splynout s fyzickou pohlavní touhou, v tomto případě je to podřízení, jehož se neúčastní jen duch, ale i tělo. Může existovat masochistické podřízení osudu, nemoci, rytmické hudbě, orgiastickému stavu vyvolanému omamnými jedy či hypnotickým transem - ve všech těchto případech se osoba vzdává své celistvosti, proměňuje se v nástroj někoho či něčeho jiného mimo vlastní já: nemusí řešit problém života produktivní činností.

Zralá láska je spojení za podmínky zachování vlastní celosti, vlastní individuality. Láska je aktivní silou v člověku; silou, která proráží zdi, jež dělí člověka od ostatních lidí, a sjednocuje ho s jinými; láska působí, že překoná pocit izolace a odloučenosti, a přesto může být sám sebou, zachovat svou celost. V lásce dochází k paradoxu, že dvě bytosti splynou v jedno a přece zůstávají dvě.

Říkáme-li, že láska je druh aktivity, budeme mít potíže s dvojím významem “aktivita”. “Aktivita” ve smyslu dnešního používání tohoto slova znamená obvykle činnost, která vyvolává změnu současné situace vynaložením energie. Tak považujeme za aktivního člověka, když obchoduje, studuje, pracuje na pásu, provozuje sport.  Všechny tyto druhy činnost mají něco společného: jsou zaměřeny na uskutečnění vnějšího cíle. Co se nebere v úvahu, je motivace aktivity. Vezměme například muže, kterého žene k neustálé práci hluboký cit nejistoty a samoty; nebo jiného, kterého pohání ctižádost nebo touha po penězích. Všude tu je otrok vášně, a jeho aktivita je vlastně “pasivita”, protože je hnán: je trpitelem, ne činitelem. Na druhé straně považujeme člověka, který tiše sedí a uvažuje, aniž má jiný cíl než zažít sám sebe a svou jednotu se světem, za pasivního, protože “nic nedělá”. Ve skutečnosti je tato soustředěná meditace nejvyšší aktivita, která existuje, aktivita duše, která je možná jen při vnitřní svobodě a nezávislosti. Jeden pojem aktivity – moderní – se chápe jako vynaložení energie k uskutečnění vnějších cílů, druhy pojem aktivity znamená využití sil, které jsou člověku dány, bez ohledu na to, dojde-li k vnější změně. Tento druhý pojem aktivity byl nejjasněji formulován Spinozou.

Vyvrcholení mužské pohlavní funkce je v aktu dávání; muž dává sám sebe, svůj pohlavní orgán, ženě. V okamžiku orgasmu jí dává své semeno. Nemůže nedávat, je-li potentní. Pro ženu to není jiné, i když složitější. I ona se dává, otvírá bránu k svému ženskému centru; v aktu přijímání dává. Je-li neschopna tohoto aktu dávání, je frigidní. U ní se akt dávání obnovuje, ne však v její funkci milenky, ale ve funkci matky.

s. 24

Co někdo považuje za základní potřeby, závisí ve stejné míře na jeho charakteru jako na tom, kolik skutečně má.

s. 24

Co dává jeden člověk druhému? Sám sebe, z nejcennějšího co má, ze svého života. To neznamená nutně, že obětuje svůj život za druhého, ale dává mu z toho, co je v něm živé; dává mu ze své radosti, zájmu, pochopení, vědomostí, humoru, smutku – ze všech výrazů a projevů toho, co je v něm živé.

s. 25

Dávat znamená učinit z druhého člověka též dárce.

s. 25

Láska je síla, která vyvolává lásku.

s. 25

Každý váš vztah k lidem a k přírodě musí být určitým výrazem vašeho skutečného individuálního života, který odpovídá objektu vaší vůle. Milujete-li, aniž podnítíte lásku, tj. jestliže vaše láska jako taková nevyvolává lásku, jestliže prostřednictvím výrazu života jako milující neučiníte ze sebe milovaného, pak je vaše láska bezmocná, je to neštěstí.“ Karl Marx

s. 25