ERICH FROMM: MÍT NEBO BÝT
13. 12. 2008
Velký příslib neomezeného pokroku - příslib ovládnutí přírody, příslib hmotného nadbytku, maximálního štěstí pro maximální počet jedinců a neomezené osobní svobody - udržoval naději a víru celých generací od počátku průmyslové éry. Naše civilizace s určitostí začala tehdy, když lidský rod začal aktivně řídit přírodu, avšak toto řízení zůstalo až do počátku průmyslového věku omezené. Když ale došlo k pokroku v průmyslu, když byly živočišná a lidská energie nahrazeny mechanickou a posléze jadernou energií a lidská mysl nahrazena počítačem, bylo možné se domnívat, že se nacházíme na cestě neomezené výroby, a tedy neomezené spotřeby, domnívat se, že technika nás učinila všemocnými a věda vševědoucími. Ocitli jsme se na cestě, kdy se stáváme bohy, nejvyššími bytostmi, které mohou vytvořit druhý svět, v němž se svět přírody použije jen jako materiál pro naše nové stvoření.
*
Sen, že budeme nezávislými pány nad svými životy, skončil, když jsme začali vnímat fakt, že jsme se stali kolčkem stroje byrokracie - ve svých myšlenkách, citech a vkusu, jimiž manipulují vláda, průmysl a masová komunikace.
*
Když v roce 195 přijel Albert Schweitzer do Osla, aby převzal Nobelovu cenu míru, vyzval svět, aby "se podíval na svou situaci... Člověk se stal supermanem...Avšak superman s nadliskou silou nedosáhl nadliského rozumu. Čím více roste lidská moc, tím ubožejším se člověk stává... Je třeba vyburcovat naše svědomí, protože se stáváme o to nelidštějšími, oč více se stáváme supermany."
La Mettrie dokonce doporučuje drogy poskytující alespoň iluzi štěstí.
Nekonečný tovární pás a byrokratická rutina na jedné straně a televize, automobil a sex na straně druhé tuto rozpornou kombinaci (mezi prací a ideálme) umožňují. Pouhá posedlost prací by lidi dovedla k šílenství stejně jako naprostá lenost. Ale v kombinaci obou lze žít.
Jsme společenstvím notoricky nešťastných lidí: osamělých, úzkostných, depresivních, destruktivních, závislých - lidí, kteří rádi zabíjejí čas, jejž se tak snažíme ušetřit.
Jsem tím více, čím více mám, že musím pociťovat nepřátelství ke všem ostatním - ke svým zákazníkům, které chci podvést, ke svým konkurentům, které chci zničit, ke svým dělníkům, které chci vykořisťovat. Nikdy nedojdu uspokojení, protože má přání nikdy nekončí. Musím závidět těm, kteří mají více, a musím mít strach z těch, kteří mají méně než já. Ale všechny tyto pocity musím potlačit, abych mohl ukázat sebe ( ostatním i sobě) jako usměvavého, rozumného, pocitvého, jako bytost, kterou ze sebe chce každý učinit.
Vztah člověka k přírodě se stal značně nepřátelským. Protože jsme "zrůdou přírody", která pravým ustrojením své existence stojí v přírodě, ale darem rozumu ji překračuje, pokusili jsme se svůj existencionální problém vyřešit opuštěním mesiášské vize harmonie mezi lidstvem a přírodou tím, že ji dobýváme, přetváříme k našim vlastním cílům, takže se naše dobývání stále více rovná ničení. Náš dobyvačný duch a nepřátelství nás učinily slepými vůči faktům, že přírodní zdroje mají své meze a mohou být eventuálně vyčerpány a že příroda bude proti lidskému drancování bojovat.
Průmyslová společnost pohrdá přírodou i všemi věcmi, jež nejsou vyrobeny strojově, a pohrdá lidmi, kteří stroje nevyrábějí (barevnými rasami, v poslední době s výjimkou Japonska a Číny).
Lidé jsou dnes přitahováni mechaničnem, silnými stroji, absencí života a stále více destrukcí.
Jak je možné, že nás nejsilěnjší ze všech pudů, pud sebezáchovy, zřejmě přestává motivovat? Jedno z nejobvyklejších vysvětlení je, že vůdcové podnikají mnoho akci, které jim umožňují předstírat, že dělají něco efektivního k odvrácení katastrofy: nekonečně konference, rezoluce, rozhovory a odzbrojení, to vše budí dojem, že problémy jsou rozpoznány a že bylo něco učiněno pro jejich řešení. Avšak neděje se nic, cp by mělo skutečný význam. Jak vůdci, tak i ti, co jsou vedeni, umrtvují své svědomí a svou touhu přežít tím, že se tváří, jako by znali cestu a šli po ní správným směrem.
...Jiné vysvětlení pro umrtvení pudu sebezáchovy spočívá v tom, že změny ve způsobu života, které by byly vyžadovány, jsou tak drastické, že lidé dávají přednost budoucí katastrofě před obětí, již by museli učinit dnes.
Jaký propspěch má člověk, který získá celý svět, ale sám sebe ztratí nebo zmaří? ( Luk. 9, 24-25)
Marx učil, že přepych je stejnou neřestí jako chudoba a že naším cílem by mělo být být více a nikoli mít více. (Myslím skutečného Marxe, radikálního humanistu, nikoliv jeho vulgární padělek sovětského komunismu).
Nejde o to, že západní člověk není schopen plně pochopit východní systémy, jako je zenový budhismus ( jak se domníval Jung), ale o to, že moderní člověk nedokáže pochopit ducha společnosti, která se nezaměřuje na majetek a chtivost.
Určitá změna v důrazu na vlastnění a bytí je patrná v narůstajícím užívání podstatných jmen a v poklesu užívání sloves v západních jazycích během posledních několika staletí.
Mám nápad znamená Myslím, chápu něco takovým a takovým způsobem. Mám touhu znamená toužím, Mám vůli znamená chci atd.
"Láska je krutá bohyně, která stravuje člověka zcela tak, jako se stravují pokrmy, chce vlastnit celého člověka a není uspokojena dokud jí člověk neobětuje nejen svou duší, ale i své fyzické já. Její kult je utrpení, vrcholem tohoto kultu je sebeobětování, sebevražda."
Edgar Bauer
Nemohu mít problém, protože problém není věcí, kterou mohu vlastnit, avšak problém může mít mne.
Láska není věc, kterou mohu mít, ale proces, vnitřní činnost, jejímž je člověk subjektem. Mohu milovat, mohu být milován, ale v procesu milování nemám nic. Ve skutečnosti čím méně mám, o to více mohu milovat.
Každého, kdo si myslí, že "mít" je nejpřirozenější kategorií lidské existence, asi překvapí, když se dozví, že mnoho jazyků nemá slovo pro "mít". Například v hebrejštině "mít" musí být vyjádřeno nepřímou formou jesh li ( "je to mně"). Existuje více jazyků, které vlastnictví vyjadřují takto, než jazyků, které tak činí pomocí slova "mám". Je zajímavé pozorovat, že ve vývoji mnoha jazyků po konstrukci "je to mně" následuje konstrukce "já mám", avšak, jak ukázal Émile Benveniste, k vývoji opačným směrem nedochází.
Přivtělování (inkorporace) věci např. jídlem nebo pitím je archaickou formou jejího vlastnění. V určitém stadiu vývoje má dítě sklon věci, které chce mít, klást do úst. Je to dětská forma přivlastňování v období, kdy mu tělesný vývoj ještě nedovoluje jiné formy ovládání jeho vlastnictví. Tutéž souvislost nalézáme mezi přivtělováním a vlastnictvím v řadě forem kanibalismu. Například pozřením druhého člověka získávám jeho sílu ( takto může být kanibalismus magickým ekvivalentem získávání otroků), pozřením srdce statečného člověka získávám jeho odvahu, pozřením totemového zvířete získávám božskou podstatu, kterou totem symbolizuje.
Postoj vlastní spotřebnímu konzumenství by nejraději spolkl celý svět.
Spotřebitel je věčný kojenec volající po láhvi. Je to patrné u patologických jevů jako alkoholismus a narkomanie. Obě tyto narkomanie jasně vyčleňujeme, protože jejich účinky u osob s návykem narušují jejich sociální povinnosti. Tolik odsuzované nutkavé kouření sice není méně návykové, nenarušuje však kuřákovo sociální fngování, ale pravděpodobně "jen" délku jeho života. Mnoha formám každodenního konzumování se věnujeme dále v této knize. Pouze bych zde rád poznamenal, že ve volném čase jsou dnes hlavními předměty konzumování automobily, televize, cestování a sex. A zatímco je nazýváme aktivitami folného času, bylo by lépe je nazývat pasivitami.
Komu je vkastnění hlavní formou vztahu ke světu, u toho myšlenky, které nelze snadno spoutat (nebo zapsat), vyvolávají úděs jako všechno, co roste a mění se, a co proto nelze ovládat.
Podle vlastní zkušenosti vím - a nejsem vybaven zvlášť dobrou pamětí -, že jsem si vzpoměl na sen člověka, kterého jsem analyzoval, ať to bylo dva týdny nebo pět let, když jsem se s ním znovu setkal tváří v tvář a když jsem se soustředil na jeho celou osobnost. Avšak pět minut předtím jakoby v neosobním vztahu jsem byl zcela neschopen si na ten sen vzpomenout.
*
La Mettrie dokonce doporučuje drogy poskytující alespoň iluzi štěstí.
*
Nekonečný tovární pás a byrokratická rutina na jedné straně a televize, automobil a sex na straně druhé tuto rozpornou kombinaci (mezi prací a ideálme) umožňují. Pouhá posedlost prací by lidi dovedla k šílenství stejně jako naprostá lenost. Ale v kombinaci obou lze žít.
*
Jsme společenstvím notoricky nešťastných lidí: osamělých, úzkostných, depresivních, destruktivních, závislých - lidí, kteří rádi zabíjejí čas, jejž se tak snažíme ušetřit.
*
Jsem tím více, čím více mám, že musím pociťovat nepřátelství ke všem ostatním - ke svým zákazníkům, které chci podvést, ke svým konkurentům, které chci zničit, ke svým dělníkům, které chci vykořisťovat. Nikdy nedojdu uspokojení, protože má přání nikdy nekončí. Musím závidět těm, kteří mají více, a musím mít strach z těch, kteří mají méně než já. Ale všechny tyto pocity musím potlačit, abych mohl ukázat sebe ( ostatním i sobě) jako usměvavého, rozumného, pocitvého, jako bytost, kterou ze sebe chce každý učinit.
*
Vztah člověka k přírodě se stal značně nepřátelským. Protože jsme "zrůdou přírody", která pravým ustrojením své existence stojí v přírodě, ale darem rozumu ji překračuje, pokusili jsme se svůj existencionální problém vyřešit opuštěním mesiášské vize harmonie mezi lidstvem a přírodou tím, že ji dobýváme, přetváříme k našim vlastním cílům, takže se naše dobývání stále více rovná ničení. Náš dobyvačný duch a nepřátelství nás učinily slepými vůči faktům, že přírodní zdroje mají své meze a mohou být eventuálně vyčerpány a že příroda bude proti lidskému drancování bojovat.
*
Průmyslová společnost pohrdá přírodou i všemi věcmi, jež nejsou vyrobeny strojově, a pohrdá lidmi, kteří stroje nevyrábějí (barevnými rasami, v poslední době s výjimkou Japonska a Číny).
*
Lidé jsou dnes přitahováni mechaničnem, silnými stroji, absencí života a stále více destrukcí.
*
Jak je možné, že nás nejsilěnjší ze všech pudů, pud sebezáchovy, zřejmě přestává motivovat? Jedno z nejobvyklejších vysvětlení je, že vůdcové podnikají mnoho akci, které jim umožňují předstírat, že dělají něco efektivního k odvrácení katastrofy: nekonečně konference, rezoluce, rozhovory a odzbrojení, to vše budí dojem, že problémy jsou rozpoznány a že bylo něco učiněno pro jejich řešení. Avšak neděje se nic, cp by mělo skutečný význam. Jak vůdci, tak i ti, co jsou vedeni, umrtvují své svědomí a svou touhu přežít tím, že se tváří, jako by znali cestu a šli po ní správným směrem.
*
...Jiné vysvětlení pro umrtvení pudu sebezáchovy spočívá v tom, že změny ve způsobu života, které by byly vyžadovány, jsou tak drastické, že lidé dávají přednost budoucí katastrofě před obětí, již by museli učinit dnes.
*
Jaký propspěch má člověk, který získá celý svět, ale sám sebe ztratí nebo zmaří? ( Luk. 9, 24-25)
*
Marx učil, že přepych je stejnou neřestí jako chudoba a že naším cílem by mělo být být více a nikoli mít více. (Myslím skutečného Marxe, radikálního humanistu, nikoliv jeho vulgární padělek sovětského komunismu).
*
Nejde o to, že západní člověk není schopen plně pochopit východní systémy, jako je zenový budhismus ( jak se domníval Jung), ale o to, že moderní člověk nedokáže pochopit ducha společnosti, která se nezaměřuje na majetek a chtivost.
*
Určitá změna v důrazu na vlastnění a bytí je patrná v narůstajícím užívání podstatných jmen a v poklesu užívání sloves v západních jazycích během posledních několika staletí.
*
Mám nápad znamená Myslím, chápu něco takovým a takovým způsobem. Mám touhu znamená toužím, Mám vůli znamená chci atd.
*
"Láska je krutá bohyně, která stravuje člověka zcela tak, jako se stravují pokrmy, chce vlastnit celého člověka a není uspokojena dokud jí člověk neobětuje nejen svou duší, ale i své fyzické já. Její kult je utrpení, vrcholem tohoto kultu je sebeobětování, sebevražda."
Edgar Bauer
*
Nemohu mít problém, protože problém není věcí, kterou mohu vlastnit, avšak problém může mít mne.
*
Láska není věc, kterou mohu mít, ale proces, vnitřní činnost, jejímž je člověk subjektem. Mohu milovat, mohu být milován, ale v procesu milování nemám nic. Ve skutečnosti čím méně mám, o to více mohu milovat.
*
Každého, kdo si myslí, že "mít" je nejpřirozenější kategorií lidské existence, asi překvapí, když se dozví, že mnoho jazyků nemá slovo pro "mít". Například v hebrejštině "mít" musí být vyjádřeno nepřímou formou jesh li ( "je to mně"). Existuje více jazyků, které vlastnictví vyjadřují takto, než jazyků, které tak činí pomocí slova "mám". Je zajímavé pozorovat, že ve vývoji mnoha jazyků po konstrukci "je to mně" následuje konstrukce "já mám", avšak, jak ukázal Émile Benveniste, k vývoji opačným směrem nedochází.
*
Přivtělování (inkorporace) věci např. jídlem nebo pitím je archaickou formou jejího vlastnění. V určitém stadiu vývoje má dítě sklon věci, které chce mít, klást do úst. Je to dětská forma přivlastňování v období, kdy mu tělesný vývoj ještě nedovoluje jiné formy ovládání jeho vlastnictví. Tutéž souvislost nalézáme mezi přivtělováním a vlastnictvím v řadě forem kanibalismu. Například pozřením druhého člověka získávám jeho sílu ( takto může být kanibalismus magickým ekvivalentem získávání otroků), pozřením srdce statečného člověka získávám jeho odvahu, pozřením totemového zvířete získávám božskou podstatu, kterou totem symbolizuje.
*
Postoj vlastní spotřebnímu konzumenství by nejraději spolkl celý svět.
*
Spotřebitel je věčný kojenec volající po láhvi. Je to patrné u patologických jevů jako alkoholismus a narkomanie. Obě tyto narkomanie jasně vyčleňujeme, protože jejich účinky u osob s návykem narušují jejich sociální povinnosti. Tolik odsuzované nutkavé kouření sice není méně návykové, nenarušuje však kuřákovo sociální fngování, ale pravděpodobně "jen" délku jeho života. Mnoha formám každodenního konzumování se věnujeme dále v této knize. Pouze bych zde rád poznamenal, že ve volném čase jsou dnes hlavními předměty konzumování automobily, televize, cestování a sex. A zatímco je nazýváme aktivitami folného času, bylo by lépe je nazývat pasivitami.
*
Komu je vkastnění hlavní formou vztahu ke světu, u toho myšlenky, které nelze snadno spoutat (nebo zapsat), vyvolávají úděs jako všechno, co roste a mění se, a co proto nelze ovládat.
*
Podle vlastní zkušenosti vím - a nejsem vybaven zvlášť dobrou pamětí -, že jsem si vzpoměl na sen člověka, kterého jsem analyzoval, ať to bylo dva týdny nebo pět let, když jsem se s ním znovu setkal tváří v tvář a když jsem se soustředil na jeho celou osobnost. Avšak pět minut předtím jakoby v neosobním vztahu jsem byl zcela neschopen si na ten sen vzpomenout.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář