F. M. DOSTOJEVSKIJ: DENÍK SPISOVATELŮV

Místo předmluvy o Velkém a Malém Medvědu, o modlitbě velikého Goethe a vůbec o špatných zvycích.

                … Chlestakov sice lhal, lhal - před komisařem, ale přece jenom se trošku bál, že ho hnedle chytnou a vyhodí z přijímacího pokoje. Nynější Chlestakovové ničeho se nebojí a lhou s úplným klidem.

                Nyní všichni jsou zcela klidni. Klidni a možná i šťastni. Sotva kdo si skládá účty ze svého jednání, každý jedná „prostě“, a to již je úplné štěstí. Nyní, stejně jako dříve, všichni jsou prožráni samolibostí, ale dříve samolibost vstupovala ostýchavě, horečně se rozhlížela, zkoumala fyziognomie. „Jestli pak jsem dobře vstoupil? Jestli pak jsem to dobře řekl?“ Nyní každý a především jest přesvědčen, když někam vstoupí, že všecko patří pouze jemu. A když ne, tu se ani nezlobí a v okamžiku rozřeší celou věc; zdaž jste neslýchali o takovýchto psaníčkách:

                „Milý tatínku, je mi třiadvacet let, a já jsem ještě nic neudělal; jsa přesvědčen, že ze mne nic nebude, rozhodl jsem se učiniti konec svému životu“…

                A zastřelí se. Zde však alespoň něco lze pochopiti: „Nač pak žít, jestli ne pro hrdost?“ A jiný se podívá, chodí trochu sem tam a zastřelí se mlčky, čistě jen proto, že nemá peněz, aby si najal milenku. To již je hotové svinstvo.

                V tisku se tvrdí, že ti lidé to dělají proto, že mnoho přemýšlejí. „Přemýšlí - přemýšlí sám u sebe a najednou někde vyrazí, a zrovna tam, kam si namířil.“ Já jsem naopak přesvědčen, že vůbec o ničem nepřemýšlí, že rozhodně jest nad jeho síly utvořiti si pojem o něčem, že je až hrůza nevyspělý a jestli po něčem zatouží, tedy instinktivně, a ne uvědoměle; prostě to je úplné svinstvo a naprosto tu není nic liberálního.

                A přitom neexistuje ani jediná hamletovská otázka:

                „Však hrůza jest, co bude pak…“

                A v tom je hrozně mnoho divného. Cožpak ta nepřemýšlivost jest v ruské povaze? Říkám nepřemýšlivost, nikoli nesmyslnost. Nevěř třeba, ale jen si pomysli! Náš sebevrah nemá ani stínu tušení toho, že se jmenuje já a že je bytost nesmrtelná. Dokonce jako by byl o tom nikdy docela nic neslyšel. A přece naprosto není atheistou. Vzpomeňte si na dřívější atheisty: pozbyvše víry v jedno, ihned počínali vášnivě věřiti v něco jiného. Vzpomeňte vášnivé víry Diderotovy, Voltairovy.. U našich lidí jest - úplná tabula rasa, a co tu s Voltairem: Prostě není peněz, aby si člověk mohl najmout milenku, a nic víc.

                Sebevrah Werther, bera si život, v posledních řádcích, jež po sobě zůstavil, lituje, že již nespatří „krásného souhvězdí Velkého Medvěda“, a loučí se s ním. Ó, jak se projevil v tom malém tahu tehdy teprve počínající Goethe! Proč pak byla tak drahá mladému Wertherovi ta souhvězdí? Proto, že pokaždé, když na ně zíral, si uvědomoval, že naprosto není pouhý atom a holé nic před nimi, že celá ta spousta tajemných divů Božích naprosto není něco vyššího než jeho myšlenka, není něco vyššího než jeho vědomí, něco vyššího než ideál krásy, který jest obsažen v jeho duši, a že tedy je mu rovna a spřízňuje ho s nekonečností bytí… a že za veškeré štěstí, jímž jest cítiti tu velikou myšlenku, která mu odhaluje, kdo je, - jest zavázán pouze svému obrazu lidskému.

                „Veliký Duchu, děkuji Ti za obraz lidský, Tebou mně daný.“

                Taková musila býti modlitba velikého Goethe po celý jeho život. U nás lidé rozbíjejí ten člověku daný obraz zcela prostě a bez všelikých těch německých kousků, a s Medvědy, najednom s Velkým, ale ani s Malým, nikomu ani nepadne se rozloučiti, a i kdyby to někomu napadlo, nebude se loučiti: příliš by se styděl za to.

                „O čem jste se to dal do řeči?“ zeptá se mne udivený čtenář.

                „Chtěl jsem napsati předmluvu, protože není přece možno zcela se bez ní obejíti.“

                „V tom případě raději vysvětlete svůj směr, své názory, vysvětlete, co jste za člověka a jak jste se osmělil uveřejniti „Deník spisovatelův“!

                To však je velice těžké a já vidím, že v psaní předmluv nejsem mistr. Napsati předmluvu je stejně těžké jako napsati dopis. Co se pak týče liberalismu (místo slova „směr“ budu přímo užívati slova „liberalism“), co se týče liberalismu, všem známý Neznámý v jednom z nedávných svých feuilletonů, mluvě o tom, jak náš list uvítal nový rok 1876, poznamenává mezi jinými ne bez jízlivosti, že všecko dopadlo dosti liberálně. Jsem rád, že tu projevil jízlivost. Náš liberalism v poslední době skutečně všude se změnil - buď v řemeslo nebo ve špatný zvyk. Tj. sám o sobě nebyl by to zvyk špatný, ale u nás všecko se to tak nějak vyvinulo. A je to až ku podivu: náš liberalism, zdálo by se, patří k druhu liberalismů uklidněných, uklidněných a uklidnivších se, což podle mého jest velice ošklivé, neboť kvietism, jak se zdá, nejméně by se měl snášeti s liberalismem. A tu máš, přes ten klid všude se jeví nepochybné známky toho, že v naší společnosti ponenáhlu zcela mizí pojem o tom, co je liberální a co liberální naprosto není, a po té stránce naši lidé počínají silně se másti; vyskytují se dokonce mimořádné případy zmatenosti. Stručněji řečeno, naši liberálové místo toho, aby se stali svobodnějšími, spoutali se liberalismem jako provazy, pročež já, využívaje tohoto zajímavého případu, o podrobnostech svého liberalismu pomlčím. Řeknu však všeobecně, že se považuji za nejliberálnějšího ze všech, třeba již jen proto, že naprosto nechci se uklidniti. Dosti však již o tom. Co se pak týče toho, jaký jsem člověk, vyjádřil bych se o sobě takto: „Je suis un homme heureux qui n´a pas l´air kontent“, to jest rusky: „Jsem člověk šťastný, ale - ledačíms nespokojený“…

                Tím končím předmluvu. Však jsem ji napsal jen tak pro formu.

Zdroj: F. M. DOSTOJEVSKIJ: Deník spisovatelův za rok 1876. Díl první. Praha: Kvasnička a Hampl v Praze. s. 7 - 10.