FJODOR MICHAJLOVIČ DOSTOJEVSKIJ: DENÍK SPISOVATELE

NEPODLOŽENÁ TVRZENÍ

                Já spatřuji jednu z nejstrašnějších hrozeb naší budoucnosti, dokonce nejbližší budoucnosti, právě v tom, že v mnohých, ba vlastně ve valné většině ruské inteligence z jakého zvláštního, podivného, nu, řekněme, předurčení, se stále víc a víc a přímo závratnou rychlostí zahnizďuje naprostá nevíra v lidskou duši a její nesmrtelnost. A tato nevíra se stává nejen přesvědčením (a že máme jinak o přesvědčení nouzi), ale zapouští v nás kořeny jakási zvláštní a všudypřítomná indiferentnost k nejvyšší ideji lidského bytí, která někdy hraničí až s výsměchem. Bůhví odkud se vzala a podle jakých zákonů se šíří právě u nás, proč právě my jsme zlhostejněli nejen k této ideji, nýbrž ke všemu životaschopnému, ke všemu, co je pravdou života, a co život dává a sytí, co je zdravé, zabraňuje rozkladu a hnilobě. Ve srovnání s ostatními evropskými národy se dnes tato indiferentnost stala téměř ryze ruskou specialitou. Pronikla už dávno do rodin naší inteligence a už je stačila téměř rozložit. Ale bez nejvyšší ideje nemůže existovat ani člověk, ani národ. A na zemi je pouze jediná nejvyšší idea - idea nesmrtelnosti lidské duše, kdežto všechny ostatní „nejvyšší“ ideje bytí, jimiž se člověk může udržet při životě, vyplývají jedině z ní. Můžete mi odporovat (tedy vzít v pochybnost tvrzení o jediném zdroji všeho nejvyššího na zemi), ale já se zatím nehodlám přít a nemíním svou ideu zdůvodňovat. Naráz se stejně vysvětlit nedá a pozvolna to půjde snad lépe. Ještě na to bude čas.

                Můj sebevrah, vášnivý zastánce ideje o nezbytnosti sebevraždy, rozhodně není železný a indiferentní člověk. Opravdu se trápí a trpí, to jsem snad vyjádřil docela jasně. Je mu víc než zřejmé, že nemůže žít a - příliš dobře ví, že má pravdu a že mu ji nikdo nemůže vyvrátit. Neodvratně stanul tváří v tvář základním a nejdůležitějším otázkám. „Proč má žít, když si uvědomil, že žít jako dobytče je odporné, nenormální, že takovým životem se člověk nemůže uspokojit. Co jej pak udrží na zemi?“ Na tyto otázky se mu nemůže dostat odpovědi a on to ví; uvědomil si, že sice existuje, jak se sám vyjádřil „všeobecná harmonie“, ale „nechápe ji a nikdy ji nebude schopen pochopit, nebude jí nikdy moci být účasten, to ví naprosto jistě, jinak tomu ani být nemůže.“ Právě tato jasnost mu zasadila poslední ránu. V čem spočívá jeho neštěstí a osudový omyl? V ničem jiném než ve ztrátě víry v nesmrtelnost.

                Sám vášnivě hledá (vlastně hledal, dokud žil, třebaže hledání mu bylo trýzní) možnost smíru; chtěl jej nalézt v lásce k lidstvu: „Ne-li já, tedy lidstvo může být šťastné a někdy snad dospěje k harmonii. Tato myšlenka by mě mohla udržet při životě.“ To je ovšem velkorysá myšlenka, velkorysá a trpitelská. Avšak nezvratné přesvědčení, že život lidstva je vlastně rovněž pouhým okamžikem jako jeho vlastní, že hned druhého dne po dosažení harmonie (za předpokladu, že tohoto snu lze vůbec dosáhnout) změní se lidstvo v totéž nic jako on, že i ono padne za oběť síle živelných zákonů přírody, a ještě po tolikerém strádání, jímž platilo za dosažení svého snu - tato myšlenka už nadobro rozjitří jeho ducha. Je pobouřen právě z lásky k lidstvu, cítí se uražen za celý rod a podle zákona odrazu idejí v něm tato myšlenka ubíjí i dokonce samu lásku. Vídali jsme to nejednou v rodinách umírajících hlady - v okamžiku, kdy se utrpení dětí nedalo už unést, začal otec či matka nenávidět právě ty až dosud milované děti, a to jedině pro nesnesitelnost jejich utrpení. Tak vědomí naprosté nemohoucnosti pomoci, prospět a sebeméně ulehčit úděl trpícího lidstva může i lásku k lidstvu ve vašem srdci změnit v nenávist.

                Vyznavači železných idejí tomu ovšem neuvěří a nikdy tomu nebudou rozumět: ti si lásky k lidstvu a štěstí člověčenstva necení ani za groš, podle nich je všechno tak pohodlně zařízeno, že ani nestojí se nad tím zamýšlet. Mám však v úmyslu rozesmát je nadobro: chci totiž prohlásit (zatím opět bez důkazů), že láska k lidstvu je nemyslitelná, nepochopitelná a dočista nemožná bez víry v nesmrtelnost duše. Zabíjejí se právě ti, kdož odmítají člověku víru v jeho nesmrtelnost a chtějí ji nahradit láskou lidstvu jako nejvyšším smyslem života. A zabíjejí se právě proto, že místo lásky k lidstvu zasévají do srdce, které ztratilo víru, jen semena nenávisti. Nechť moudří strůjci železných idejí nad tím pokrčí rameny. Ta myšlenka je nad jejich chápání a já přesto nepochybuji o tom, že se jednou stane axiómatem lidstva. I když to mohu zatím prohlásit jen zcela nepodloženě.

                Mám dokonce tu smělost prohlásit, že láska k lidstvu, sama o sobě, jako idea, je jednou z idejí lidskému duchu nejméně pochopitelných. Právě jako ideu ji lze pochopit pouze citem. A to ještě jedině tehdy, je-li člověk zároveň přesvědčen o nesmrtelnosti lidské duše. (A opět to nebudu dokazovat.)

                Z toho jasně vyplývá, že každý, kdo ztratil víru v nesmrtelnost a zároveň se duchovně pozdvihl nad pouhé dobytče, musí naprosto nutně a nevyhnutelně skončit sebevraždou. Nesmrtelnost, příslib věčného života spojuje naopak člověka tím pevněji se zemí. Mohlo by se zdát, že si ta dvě tvrzení odporují: má-li člověk tolik života - kromě pozemského i věčný - proč by si měl vážit právě toho pozemského? A přesto je to tak, že toliko díky víře v nesmrtelnost může člověk plně pochopit smysl svého pozemského bytí. Bez přesvědčení o vlastní nesmrtelnosti se trhají svazky člověka se zemí, slábnou, zetlívají, a ztráta vyššího smyslu (Byť třeba pociťovaná jen jako naprosto nevědomý stesk) nepochybně mívá za následek sebevraždu. Obrátím-li tuto úvahu, dostaneme mravní naučení k článku z říjnového čísla: „Je-li víra v nesmrtelnost nezbytnou podmínkou lidského bytí, je tedy právě ona normálním stavem lidstva; a je-li tomu tak, potom je mimo jakoukoli pochybnost i nesmrtelnost lidské duše.“ Stručně řečeno, idea nesmrtelnosti je život sám, živý život, jeho nejposlednější formule i hlavní zřídlo pravdy a pravého vědění lidstva. K tomu směřoval můj článek a  já se domníval, že to bude jasné každému, kdo si jej přečte.

F. M. Dostojevskij: Deník spisovatele I. Praha: Odeon, 1977. s. 626-630.