Friedrich Nietzsche:

K učení o pocitu moci.

13.

- Prospíváním a ubližováním uplatňujeme
svou moc nad druhými - a nic jiného při tom nechceme! Ubližováním
ji uplatňujeme vůči těm, jimž ji musíme dát teprve pocítit: neboť
bolest je zde mnohem citelnějším prostředkem než rozkoš: - bolest
se vždy táže po příčině, zatímco rozkoš má sklon zastavit se u
sebe a neohlížet se zpět. Dobrodiním a přízní uplatňujeme svou
moc vůči těm, kteří jsou na nás už nějakým způsobem závislí (to
jest, jsou zvyklí myslet na nás jako na svou příčinu); chceme
rozšiřovat jejich moc, protože tak rozšiřujeme svou vlastní,
anebo jim chceme ukázat, jak je výhodné být v naší moci - tak
budou se svou situací spokojenější a proti nepřátelům naší moci
nepřátelštější a bojovnější. Zda při prokazování dobrodiní nebo
při ubližování přinášíme oběti, nemění výslednou hodnotu našeho
jednání; dokonce i když nasadíme život, jako mučedník pro svou
církev, je to oběť přinesená naší touze po moci, nebo za účelem
udržení našeho pocitu moci. Cítí-li zde někdo "jsem majitelem
pravdy" - kolika majetku se nevzdá, aby zachránil tento pocit! Co
všechno nehodí přes palubu, aby se udržel "nahoře", - to jest nad
druhými, jimž se "pravdy" nedostává! Stav, ve kterém ubližujeme,
je jistě málokdy tak příjemný, tak nezkaleně příjemný, jako ten,
v němž někomu prospíváme - je to znamení, že nám moc ještě chybí,
nebo se tak prokazuje nevole nad touto chudobou, nese to s sebou
nová nebezpečí a nové nejistoty pro náš již nabytý majetek moci a
náš obzor se kalí vyhlídkou na pomstu, výsměch, trest, neúspěch.
Jen pro lidi nejvíce vznětlivé a pocitu moci žádostivé může být
přitažlivější vtisknout pečeť své moci tomu, kdo vzdoruje; tedy
pro ty, které pohled na již podrobeného (jenž je předmětem našeho
dobrodiní) obtěžuje a nudí. Záleží na tom, jak je kdo zvyklý svůj
život kořenit; je věcí vkusu, chceme-li zvětšovat svou moc raději
pomalu nebo náhle, jistě nebo nebezpečně a riskantně, - člověk
hledá to či ono koření vždy podle svého temperamentu. Snadná
kořist je hrdé povaze čímsi opovrženíhodným; takové povahy se
cítí dobře teprve při pohledu na nepokořené lidi, kteří by se
mohli stát jejich nepřáteli, a také při pohledu na všechny těžko
dostupné statky; vůči trpícímu jsou často tvrdí, neboť ten jejich
úsilí a pýchy není hoden, - s tím větší úctou se však chovají
vůči sobě rovným, s nimiž bojovat a zápasit by bylo rozhodně ctí,
kdyby se k tomu měla někdy naskytnout příležitost. Vlivem dobrého
pocitu této perspektivy si lidé rytířské kasty zvykli ve
vzájemném styku na vybranou zdvořilost. - Soucit je
nejpříjemnějším pocitem pro ty, kdo jsou málo hrdí a nemají
vyhlídek na velkolepé dobývání: pro ně je snadná kořist - a tou
je každý trpící - něčím úchvatným. Soucit je proslulou ctností
lehkých děv.

 14.

Co všechno se nazývá láskou. - Chtivost a láska: jak rozdílné
pocity v nás probouzí každé z těchto slov! - a přece by mohlo jít
o týž pud, jen dvakrát pojmenovaný, v prvním případě pejorativně
ze stanoviska těch, kteří již mají, v nichž se pud poněkud
zklidnil a kteří se teď o svoje "jmění" strachují; v druhém
případě je pojmenován ze stanoviska neuspokojených, žíznících, a
tudíž vynášen jakožto "dobrý". Naše láska k bližnímu - není to
honba za novým vlastnictvím? A právě tak naše láska k vědění,
pravdě a vůbec celá ta honba za novinkami? Vše, co je staré a čím
jsme si jisti, se nám postupně omrzí a my opět napřahujeme ruce;
ani ta nejkrásnější krajina, v níž žijeme tři měsíce, si už
nemůže být jista naší láskou, a naši chtivost láká nějaké
vzdálené pobřeží: vlastnictví se většinou vlastněním zmenšuje.
Naše radost z nás samých se chce udržet tak, že znovu a znovu
proměňuje něco nového v nás samé, - a právě to znamená vlastnění.
Být syt svého vlastnictví znamená: být syt sebe sama. (Je možné
trpět i přebytkem - rovněž touha odhazovat či rozdávat může se
ozdobit čestným jménem "láska".) Vidíme-li, jak někdo trpí, rádi
využijeme nabízenou příležitost se ho zmocnit; tak jedná
například soucitný dobrodinec, i on nazývá probuzenou žádost po
novém majetku "láskou", a pociťuje přitom rozkoš, jako by mu
kynul nějaký nový zisk. Nejzřetelněji se však projevuje jako
touha po vlastnictví láska mezi pohlavími: milující člověk chce
vytouženou bytost vlastnit bezpodmínečně a výlučně, chce mít
stejně bezvýhradnou moc nad její duší i nad jejím tělem, chce být
milován jediný a přebývat a panovat v druhé duši jako to vůbec
nejvyšší a nejžádoucnější. Uvážíme-li, že toto vše neznamená nic
jiného než upřít veškerému ostatnímu světu drahocenný statek,
štěstí a slast: uvážíme-li, že milující hodlá ochudit všechny
ostatní uchazeče a že by se chtěl stát drakem střežícím svůj
zlatý poklad, jako ten nejbezohlednější a nejsobečtější ze všech
"dobyvatelů" a kořistníků: uvážíme-
-li konečně, že milujícímu samému připadá celý ostatní svět
nudný, bezbarvý, bezcenný a že je ochoten přinést každou oběť,
narušit každý řád, potlačit každý zájem: musíme se opravdu divit,
že tato divoká chtivost a nespravedlivost lásky mezi pohlavími
byla po všechny věky tak opěvána a uctívána, ba že byl z této
lásky dokonce odvozen pojem lásky jako protiklad egoismu, zatímco
ona je snad tím nejpokrytějším výrazem egoismu. Takový úzus
zjevně zavedli nemajetní a toužící, - za všech dob zřejmě velmi
početní. Lidé, jimž bylo na tomto poli dopřáno mnoho majetku a
nasycení, utrousili snad tu a tam slůvko o "běsnícím démonu",
jako onen lásky nejvíce hodný a nejmilovanější Athéňan, Sofoklés:
ale Erós se takovým rouhačům pokaždé jen smál, - byli to vždy
právě jeho největší miláčci. - Občas se na zemi přece jen objeví
jakési pokračování lásky, při němž ona chtivá tužba dvou osob po
sobě navzájem ustoupí nové žádosti a chtivosti, totiž společnému
vyššímu prahnutí po ideálu, který stojí nad nimi: ale kdo tuto
lásku zná? Kdo ji zažil? Její pravé jméno je přátelství.

Friedrich Nietzsche: Radostná věda