JOHANN WOLFGANG GOETHE:

Utrpení mladého Werthera

Vše, čeho jsem se o ubohém Wertherovi mohl dopídit, sebral jsem pečlivě a zde vám to podávám, a jsem si jist, že se vám zavděčím. Neodepřete svůj podiv a svou lásku jeho duchu a charakteru, své slzy jeho osudu – A ty, dobrá duše, která jsi strhována týmž vírem jako on, naber útěchy z jeho utrpení a učiň tuto knížku svým přítelem, nedovedeš-li si sudbou nebo vlastní vinou nalézt bližšího.

Ó, co je člověk, že sám na sebe žaluje!

s. 9

A já, milý příteli, jsem při té celé věci zase jednou zjistil, že nedorozumění a pohodlnost ve světe tropí mnohem více svárů než úklady a špatný úmysl, které jsou aspoň neskonale vzácnější.

s. 10

…a myslí si: ach, kdybys tomu všemu zas dovedl dát výraz, kdybys tak dovedl vdechnout papíru, co tak sytě, tak žhoucně v tobě žije, aby se to stalo zrcadlem tvé duše, tak jako tvá duše je zrcadlem nekonečného božství.“

s. 11

Ó, kdo by to nedovedl procítit se mnou, ten se nikdy po cestě parným letním dnem nesvlažil douškem z chladné studánky!

s. 11

Tážeš-li se, jací jsou zdejší lidí, odpovídám: takoví jako všude jinde. Lidstvo je po čertech jednotvárné. Skoro všichni propracují větší část dne, aby mohli žít, a ta troška svobody, která jim zbývá, je tolik znepokojuje, že dělají, co mohou, aby se jí zbyli. Ach, úděle lidský!

s. 13

Že život člověka je jenom sen, to už leckoho napadlo a ani mne se ten pocit nechce spustit. Když tak uvážím, jak úzká je klec, která svírá všechny činorodé a poznávací síly člověka, že všechna činnost má jen jeden cíl: ukojit potřeby, které zase nemají jiného účelu než prodloužit naši ubohou existenci, a když si pak musím doznat, že všechno uklidnění v některých otázkách je jenom poloslovnou rezignací, která pomalovává stěny vězení, ve kterém trčíme, pestrými a jasnými prospekty: to všechno, Viléme, mi rdousí slovo v hrdle. Vracím se do sebe a nalézám tam celý svět. Ovšem že zase víc ve svých tuchách a temných touhách než ve výrazu a živoucí síle. A tu mi všechno před očima plyne, a usmívám se a sním si dál.

s. 14-15

Na prospěch regulí je možno leccos říci, asi tolik jako ke cti a chvále občanské společnosti. Člověk, který se ve svém vývoji jimi řídí, nikdy nevytvoří nic nechutného a špatného, asi tak jako občan, který se dává hníst zákony a blahobytem, nikdy nebude nepříjemným sousedem ani kuriózním zlosynem, zato však také každé pravidlo, ať si kdo chce co chce říká, ničí provždy pravý cit pro přírodu a její pravdivý výraz. Na to ty, že je to příliš kruté! Pravidlo jen učí uskrovnění, obřezává planou révu atd.

s. 16-17

Vzácný mladý pane, milovat, to je lidské, ale musíte lidsky milovat! Rozvrhněte si svůj čas, jednu část věnujte své práci a hodiny oddechu své dívce, rozpočítejte své jmění, a co vám přebývá z nejnutnějšího, za to jí sem a tam (jenom ne příliš často) kupte dárek. Třeba k narozeninám, anebo když má svátek atd. – Uposlechne-li ten člověk, bude z něj užitečný mladý muž a já sám bych radil každému knížeti, aby ho posadil do svého senátu. Jenže po jeho lásce je veta, a je-li umělec, po jeho umění. Ö přátelé, proč tak zřídka se provalí proud génia, tak zřídka se přižene zvichřeným vodstvem a otřásá dušemi v údivu?

s. 17

To mě utvrdilo v předsevzetí pracovat v budoucnu jedině podle přírody. Ona jediná je bez mezí bohatá a vychovává pravého umělce.

s. 16

Proč ti nepíši? Tážeš se a jsi přece také v učených pánů! Měl bys uhádnout, že se mám dobře…

s. 18

My lidé si často stěžujeme, že je dobrých dnů tak málo a zlých tak mnoho; a jak se mi zdá, neprávem. Kdybychom vždy měli otevřené srdce, která by bylo ochotné užít dobrého, co nám Bůh každý den chystá, měli bychom pak také dost síly, abychom snášeli zlé, když přijde.

s. 31

A nikdo neví, co by dokázal ,dokud to nezkusí.

s. 31

Káže se proti tolika neřestem, ale neslyšel jsem dosud, aby se z kazatelny hřímalo proti špatné náladě. To by měli dělat hlavně faráři v městech, vesničané špatnou náladu neznají, ale ani jim by to občas neuškodilo.

s. 32

Není smutné dost, že se nedovedeme navzájem obšťastnit, musíme se také ještě olupovat o radost, jakou si každé srdce někdy dovede samo poskytnout? A jmenujte mi člověka, aby měl špatnou náladu, a přece měl tolik slušnosti, aby ji skryl, aby ji snášel sám, aniž poruší radosti, které kvetou kolem něho. Anebo je to snad vnitřní nespokojenost s naší vlastní bezcenností, nelibost nad námi samými, která je vždy spojena se závistí, podněcovanou hloupou marnivostí: Vidíme šťastné lidí, které neobšťastňujeme my, a to je nám nesnesitelné.

s. 32

Běda těm, kdo zneužívají moci ,která je jim dána nad srdcem bližního, aby je olupovali o prosté radosti, které z něho samého klíčí.

s. 32

Kdyby si každý člověk jen denně opakoval: Nedokážeš nic pro své přátele, než leda nerušit jejich radosti a rozmnožovat jejich štěstí tím, že ho užíváš s nimi.

s. 32

…že beru na všem příliš vroucí účast a že mě to všechno připraví do hrobu! Abych se prý šetřil!

s. 33

…myslil jsem si tady, ať si mudruje, a zůstal v srdci věren své pravdě: máme s dětmi jednat tak, jak Bůh jedná s námi; obšťastňuje nás nejvíc, když nás nechá potácet se v blaženém bludu.

s. 34

Ale znal jsem sám lidi, kteří by se ani nepodivili, kdyby shledali, že mají v svém domě prorokův džbánek s nevysychajícím olejem.

O neuvěřitelné zaslepenosti lidského ducha: Wertherův rozhovor s Lottou

s. 36

Ó smím a mohu v těchto slovech vyslovit celé nebe? – že mě miluje.

s. 36

Jak si sám sebe hned vážím! Jak – tobě to snad smím říci, ty máš smysl pro takové věci – jak sám sebe zbožňuji od té doby, co mě miluje.

s. 36

Ne, tak pokažené mé srdce není! Slabé, slabé je ovšem dost! A není to už počátek zkaženosti?

s. 37

Viléme, čím by byl svět našemu srdci bez lásky! Laternou magikou bez světla. Sotvaže do ní postavíš lampičku, objeví se ti na bílé stěně nejpestřejší obrazy. A kdyby to nebylo nic víc než to, než pomíjivé přeludy, jsme přece jen pokaždé dokonale šťastni, stojíme-li před plátnem jako malí chlapci, plni nadšení nad kouzelnými zjevy.

s. 37

Špatná nálada je hřích, který na lidech nenávidím hůř než který jiný.

s. 40

Ale uvaž příteli jen tohle: je málo věcí na světě, aby se daly odbýt strohým: buď – anebo.

s. 41

A můžeš chtít na nešťastníkovi, jenž nezadržitelně zvolna umírá na zákeřnou nemoc, aby rázem, bodnutím dýkou učinil konec svým útrapám? A nebere mu nemoc, která mu stravuje dřeň, zároveň i zmužilost, jež by ho vysvobodila?

Mohl bych žít nejkrásnějším, nejšťastnějším životem, kdybych nebyl blázen.

s. 42

Nemůže být pochyby, že jenom naše srdce samo je tvůrcem svého štěstí.

s. 42

Milý příteli, co je opatrnost? Na nebezpečí nevyzraješ!

s. 43

Já, jak víš, mám Alberta ze srdce rád, až na to jeho věčné „sice“. Jako by to nebylo  samozřejmé, že každý všeobecná věta má výjimky. Ale ten člověk je tak spravedlivý, že když myslí, že řekl něco ukvapeného anebo příliš všeobecného, nepřestane omezovat, modifikovat a ubírat, až nakonec z celé věci nic nezbývá.

s. 43

„Že vy lidé“, zvolal jsem, „když o něčem hovoříte, musíte hned říci: To je pošetilé, to je moudré, to je dobré, to jer zlé! A co to vlastně všechno má znamenat? Vyzkoumáte tím vnitřní pohnutky toho kterého skutku? Dokážete s určitostí dovodit příčiny, proč se stal, proč se stát musil? Kdyby tomu tak bylo, nesypali byste ty své soudy tak tuze lehce z rukávu.“

s. 44

Kdo by zvedl kámen proti manželovi, který v spravedlivém hněvu zavraždí svou nevěrnou ženu a jejího ničemného svůdce? …I naše zákony, ti pedanti s rybí krví, mají s nimi soucit a netrestají je.

s. 44

Ach, vy rozumbradové! Stojíte tu tak poklidně, bez účasti, vy mravopočestní občané, spíláte opilci, opovrhujete šílencem, nesete se mimo jako veleknězi a děkujete Bohu, jako ten farizej, že nejste jako jeden z nich.

s. 44

Byl jsem už leckdy opilý, mé vášně nikdy nebyly příliš vzdáleny šílenství a ani jednoho, ani druhého mi není líto, neboť naučil jsem se tak pochopit, v svých mezích ovšem, proč všichni lidé, kteří vykonali něco velkého, něco, co se zdálo nemožné, museli být odjakživa prohlašováni za opilce a za šílence.

s. 44

A, milý brachu, je-li úsilí výrazem síly, proč by bylo přepětí jejím opakem?

s. 45

…neboť tehdy, když se do něčeho dovedeme vžít, smíme o tom se ctí hovořit.

s. 45

A zdá se mi právě tak pošetilé říkat, že je zbabělý, kdo si bere život, jako je nevhodné nazývat zbabělcem toho, kdo umírá na zákeřnou horečku.

s. 45

Příteli, člověk je člověk a ta troška rozumu, kterou má, platí málo nebo nic, když vášeň zuří a hranice ho tísní.

s. 47

To je jistá věc, že člověku na světě nedodává významu nic než jenom láska.

s. 47

Prvnímu dojmu se poddáváme ochotně a člověk je už tak ustrojen, že si nechá namluvit i sebevymyšlenější věci, ale ta utkví, a běda tomu, kdo by ji chtěl zase vymazat nebo vymýtit.

s. 48

Musí to tak být, že co je naším blahem se na obrátku stává pramenem naší bídy?

s. 48

Není okamžiku, který by nestravoval tebe a tvé milé kolem tebe, není okamžiku, kdy bys nebyl ničitelem a nemusil jím být. Nejnevinnější procházka připravuje tisíce a tisíce ubohých červíčků o život, jediný krok rozvrací pracné stavby mravenců a zadupává ten malý svět do potupného hrobu. Nedojímají velké, a přece jen vzácné pohromy světa, povodně, odplavující vaše vesnice, zemětřesení, pohlcující vaše města. Mně užírá srdce všestravující síla, ukrytá v celé přírodě, která nestvořila nic, aby to souseda, aby to sebe neničilo. A tak se potácím v úzkostech! Nebe a země a všechny tvořivé síly kolem mne! Nevidím nic než věčně hltající, věčně přežvykující obludu.

s. 49-50

Není snad to, co mi vnuká touhu po změně, nejniternější traplivý neklid mé duše, jenž se mne nespustí, ať půjdu kamkoli?

s. 51

Ó, jen mít trochu lehčí krev, a byl bych nejšťastnější člověk pod sluncem. Bože! Kde jiní se svou troškou sil a talentu se přede mnou nafukují s blahobytnou samolibostí, já si nad svou silou a schopností zoufám. Dobrý bože, jenžs si mi dal všechno, proč nezadržels polovici svých darů a nedal mi sebedůvěru a spokojenost!

s. 57

…jsme už jednou tak ustrojeni,m že všechno srovnáváme se sebou a sebe se vším; tak naše štěstí nebo neštěstí závisí na tom, s čím se měříme, a nic tu není tak nebezpečné jako samo. Naše obrazotvornost už samou svou přirozenosti puzená k tom, aby se zdvíhala k výšinám, a ještě nadto živená fantastickými výtvory poezie, stvoří si řadu bytostí, z nichž my jsme nejnižší a každá mimo nás nádhernější a dokonalejší.

s. 57  

Kdybychom se místo toho, jak jsme slabí a těžkopádní, jen stále probíjeli kupředu, shledali bychom často, že se i se svým loudáním a křižováním odstáváme dál než jiní se všemi svými plachtami a vesly – a – to přece dává právě sebevědomí, když jiným stačíme anebo je dokonce předstihujeme.

s. 57-58

Slyšel jsem o ušlechtilém druhu koní, kteří, když jsou nejvíc uštváni, sami si z pouhého pudu prokousnou tepnu, aby popadli dechu. Mně je často jako těm koním: nejraději bych si otevřel žílu a vplynul do věčné svobody.

s. 66