Jdi na obsah Jdi na menu
 


MALÝ PRINC V NÁS

29. 3. 2009

 

"Co říká tvé svědomí? - Staň se tím, kým jsi."
Friedrich Nietzsche
 
KRIZE

       Je to strach slůněte z hroznýše. Saint-Exupéry nám připomíná, abychom se neskrývali před vlastní úzkostí. Co je tvou skrytou základní úzkostí, milá čtenářko, milý čtenáři? Je to strach, že tě opustí tvůj partner? Strach, že přijdeš o práci? Že se tvým dětem přihodí něco zlého? Že zemřeš dřív, než si stačil žít svůj život? Že ochabne pružnost a síla tvého těla? Je jisté, že úzkost náleží k našemu životu, jako k tělu patří stín. K tomu se přidává strach o svět, starosti o stav světa.
      Přitakáme-li však úzkosti jako součásti conditio humana, musíme mít na zřeteli také to, že člověk je provázen krizemi. V našem příběhu se v závažné krizi své existence ocitá pilot. Spadl se svým letadlem, nebo ho nejvyšší nouze přinutila přistát? Jisté je jen to, že uvízl v písku saharské pouště. Tu se mi jednou před šesti lety v poušti na Sahaře porouchal motor. Něco se v něm polámalo. A poněvadž jsem sebou neměl mechanika ani cestující, chtěl jsem se do té opravy pustit sám. Létající hrabě koncem dvacátých let jako velitel letištní stanice v Cap Juby často zažil, jak piloti sami v nouzi uvedli svůj stroj znovu do provozu. Stejně jako jeho druhové z poštovní služby létal i on letadlem Bréguette 14. To bylo velmi jednoduché letadlo s cestovní rychlostí 130 kilometrů v hodině, samý klih, látka, dřevo a plech. Zručný pilot mohl pomocí kladiva, pár hřebíků, šroubů a trochy lepidla sflikovat své letadlo tak, že bylo znovu schopno letu.
      Někdy to však byla situace životu nebezpečná. Saint-Exupéry zažil na vlastní kůži zápas o přežití. Roku 1935 uvázl tento průkopník letecké pošty během svého dálkové
ho letu do Indočíny se svým mechanikem Prévotem v písku libyjské pouště, dvě stě kilometrů od Káhiry. V knize Vítr písek a hvězdy o tom říká: Tehdy jsem si myslel, že z toho nevyváznu živ. Tam poznal vražednou nehostinnost pouště.
      Dvojice Francouzů klopýtala, pološílená žízní, celých pět dní pustinou, která je velká jako tři Francie dohromady. Ocitli se tam s termoskou sladké kávy, nedopitou láhví vína, kouskem čokolády, nějakými sušenkami a pomeranči. Zachránil je beduín. Ze všeho nejdřív podal žíznivím vodu. Saint-Exupéry poznamenává s vděčností: Ty však, náš zachránče, libujský beduíne, ty mizíš z mé paměti! Nemohu si vybavit tvou tvář. Tys mi člověkem a zjevuješ se mi s tváří všech lidí! Tys nás nikdy neviděl, a přece jsi nás poznal! Tys můj milý bratr a ve všech lidech se budu shledávat s tebou!
      Stejně dramatické je to i s pilotem v našem příběhu, který se docela sám pouští do opravy svého stroje. Byla to pro mne otázka života nebo smrti. Měl jsem pitnou vodu sotva na týden.
      Každý člověk může letát. To je skryté poselství tohoto příběhu. Nejen chlebem živ je člověk. Může se povznést nad nížiny všedního života, může roztáhnout křídla a bojovat za ideály, žít ideály. Je jedinou živou bytostí na tomto světě, která je schopna ctižádosti, duchovního povznesení, reflexe a heroismu. Člověk je co do možnosti orel. K odvrácené straně jeho existence však patří také to, že se může zřítit. Zřícení značí krizi.
      Lidský život je plný krizí. Krize patří k našemu životu stejně neodbytně, jako musel pilot průkopnických dob počítat s nouzovými přistáními a pády. Saint-Exupéry nám dává na srozuměnou, že krize není porucha, které bychom mohli předejít obezřetností, placením poviného ručení a hypochondrickou úzkostí. My paradoxně krize potřebujeme. Krize je náš stimulátor, pohonná hmota či motor vývoje.
      Je to zákon utrpení, které mne formuje a zoceluje. Nebýt krizí, byl bych nehybný a emocionálně plytký. Friedrich Nietzsche, psycholog mezi filosofy, řekl: Had, který se nesvlékne, zemře. Lidské svlékání z kůže je na rozdíl od hadího často utrpením. Navíc často vyžaduje samotu.
     Podstatou krize je právě to, že si v ní připadáme tak děsive osamoceni. Když se octnu v krizi, je to pro mne takřka světová premiéra. Přede mnou ji ještě nikdy nikdo neprožil a nikoho nepotká tak jako mne. Saint-Exupéry má pro tuto situaci krizové osamocenosti, která člověku připadá jako naprosto bezvýchodná, velice poetickou metaforu: První večer jsem tedy usnul v písku, na tisíc mil od jakékoli obydlené končiny. Byl jsem opuštěnější než trosečník na voru uprostřed oceánu.
     Malý princ je příběh o krizi a vykoupení člověka. Přesvědčuje nás, že tento podnik je radikálně vážná věc. Poušť je ve své pustotě a nemilosrdé tvrdosti místem nejhlubšího setkání člověka se sebou samým. Dokud sebou vlečeme hluk měst, nepronikneme do nitra pouště, do její podstaty, říká Saint-Exupéry jinde a pokračuje: Poušť neskýtá žádné hmatatelné bohatství, není na co se dívat, není co poslouchat, a tak se vynořuje poznání, že člověk žije především z neviditelných podnětů, neboť vnitřní život neusíná, ale naopak nabírá na síle. Člověka tu ovládá duch. V pustině stojím za tolik, zač stojí moji bohové.
      V poušti sobě samému neuniknu. Všechno nepodstatné ze mne brzy smyje drsná písečná bouře. Ježíš odchází na čtyřicet dní do pouště, aby se tam konfrontoval s démony, s hlubinami stínů své osobnosti. Mohamed rovněž medituje na poušti. Buddha tráví devětačtyřicet dní samoty pod stromem Bódhi, a pak se vrací do světa jako "probuzený." V krizi objevujeme svou omezenost, ale také možnosti svého proměňování. Jen ten, kdo se proměňuje, zůstává si věrný.
      V "pouštních krizích" navíc získáváme možnost realizovat ten největší příběh lásky našeho života: lásku k sobě samému. Saint-Exupéry to zažil v bezútěšnosti libyjské pouště: Když jsem se potácel pouští se smrtí o závod, opět jsem stál tváří v tvář poznání, které je tak těžké přijmout rozumem. Připadalo mi, že jsem úplně ztracen, myslel jsem si, že se řítím do propasti zoufalství, ale stačilo jen vzdát se, a pocítil jsem mír. Člověk asi musí prožít takové chvíle, aby nalezl sebe sama a mohl se stát svým vlastním přítelem.
      Individualizace a osamostatnění jsou znaky moderny. V míře dosud nikdy nepoznané jsem sám odpovědný sám za sebe, za svůj život a svou existenci. Život se stává permanentním staveništěm. Krize jsou pak nezbytné opravy a "přístavby" mého životního staveniště. My jako děti moderny jsme kutilové své existence. Sami jsme architekty, přičemž architektonický plán vzniká teprve během stavby. Musíme jej téměř neustále měnit. Jsme letci plující vzduchem svobody. Tu a tam nám dojde kyslík, my se zřítíme a ocitneme se na písčité půdě své existence. Rozdrolí se dospělácká fasáda a objeví se dítě v nás. Dítě úzkostné i královské. Malý princ. Malá princezna. Mám-li odvahu, rozmlouvám s nimi, abych se vyznal v sobě samém.


Zdroj: JUNG Mathias, Malý princ v nás, Portál:Praha. 2008

Německý psycholog Mathias Jung se v kratičkých kapitolách své knihy zamýšlí nad dramatickou dobou vzniku slavné knihy Antoina de Saint-Exupéry a uvažuje o strachu či úzkosti, bez nichž není lidského růstu. Věnuje se jednotlivým tématům Malého prince a nabízí je čtenáři jako možnost k setkání s tématy jeho vlastního vnitřního světa. Svá zamyšlení doprovází citacemi z ostatních Saint-Exupéryho knih a knih dalších autorů.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář