Václav Bělohradský

filosof a sociolog, profesor politické sociologie na Universitě v Terstu

Milý Tomáši,

 Mám rád Tvé křesťanství, které cítím hluboce spojené se zkušeností ateismu, s nutností negovat bohy, kteří tu byli před Bohem Tvým. Negovat, ale nebrat násilím. Jak víš, já jsem na straně pohanství, těch bohů, které ten váš křesťanský – jediný, věčný, poslední a první příčina všeho – zahnal na útěk. Rád hledám stopy po těch vyhnaných starých bozích v názvech italských měst, v pověstech, příslovích, zvycích, dialektech a mýtech. Hájím pluralismus všeho, i polyteismus, bojím se slov, které začínají s „mono“. Toto „mono“ nakazí vše, co po něm následuje, podivným fanatismem – lidé začnou překřikovat hlasy odjinud, z dávné minulosti, přestanou rozumět stopám po tom, co tu bylo. Tvé křesťanství mám rád, protože je ekumenické, ví, že kdykoli jsme vyhnali bohy z lidských společenství, aby bylo místo pro Boha Tvého, toho křesťanského, nebylo to vítězství jeho, ale států, armád a akumulace kapitálu.

 K Tvým šedesátinám Ti přeji, aby Tě ten tvůj mocný Bůh nikdy neohlušil, abys stále dobře slyšel hlasy nás, kteří jsme stoupenci bohů poražených. Ale vím, že nás budeš dobře slyšet vždy, vždyť z těch tří hlavních ctností Ti ta nejdůležitější nikdy nechyběla.

 Kdysi se Ti líbila tato moje úvaha o posledním veřejném projevu papeže, jehož jsi byl přítelem. Přijmi ji prosím jako malou poctu do tohoto sborníku poct.

Tvůj Václav Bělohradský

Papežův Hlas

Zamyšlení, 2005

Církev katolickou je nejvíce slyšet, když je umlčena. Naopak v hluku politického tržiště bylo vždy snadné ji přeslechnout. Často se dnes její hlas míchá s reklamou nebo s pokryteckým žvaněním mocných. V roce 1938, když fašistický parlament přijal rasové zákony, katolická církev neuplatnila „non possumus“, mlčela. Její mlčení se vznášelo také nad italským fašismem až do samého konce toho hloupého násilnického režimu. A hlas papežův zněl slabě, i když se rozbíhal holocaust. Pravda, Jan Pavel II. se omluvil, ale bolest z toho tehdejšího ticha úplně neutišil.

 Myslel jsem na to, když papež chtěl v neděli promluvit k zástupům na Svatopetrském náměstí, ale ztratil hlas a do mikrofonu jen zachrčel. Slzy v očích desítek tisíc lidí, obrovská očistná vlna kolektivního dojetí, která zasáhla i mě pohana u televize v Praze, ukázaly, jak by měla církev mluvit v civilizaci posedlé ekonomickým růstem.

 Lid pochopili smysl toho zachrčení, pochopili, o čem mluví papežovo lidské zahlesnutí. Uslyšeli konečně znovu hlas své církve, nemohli jej přeslechnout. Papežovo hlesnutí bylo o stáří, jemuž neunikneme, o naší lidské bezmoci, o potřebě solidarity se slabými; a slabým je teď i on, Svatý otec, muž na stolci Petrově, který byl, jak známo, skála. Ale i skála je smrtelná.

 Bylo to krásné a archaické. Papežovo zachrčení jsme všichni pochopili stejně – i my pohané: ne růst Růstu, ale růst solidarity mezi lidmi, růst porozumění pro strukturu lidské existence, která začíná a končí. Člověk je užitečný – pracuje a konzumuje – jen část času, který mu byl vyměřen, proto musíme být solidární s lidským životem, nejen s produktivním věkem člověka. Být solidární s poraženými. Prostě opak rovné daně, která privileguje jen vítěze, tak bych se odvážil shrnout papežovo velikonoční poselství.

 Největší filosofický motiv dvacátého století, rozvedený v díle Jana Patočky, jednoho ze zakladatelů Charty 77, se obyčejně shrnuje formulí „konečnost jako otevřenost“. To znamená: smrtelnost nás nedělí od ostatních lidí, nevytrhuje nás z celku živých bytostí, ale naopak spojuje nás s nimi. Kolik slov jsme potřebovali my, zastánci této filosofie, abychom ji lidem trochu vysvětlili. Papežovi stačilo jen zachrčet a všichni jsme porozuměli!

 Obdivoval jsem o těchto Velikonocích hlas katolické církve.