ÚRYVEK

Živ jako kámen v kamení,

bojím se svěřit naději

a ukrývám svá trápení:

ať v hloubi prsou zetlejí.

Příběh mých bolestí a snů

nemůže lidi rozechvět -

vždyť při nárazu kamenů

zvuk také nezasáhne střed.

Podivný nadpozemský žár

je ve mně od dětinských let,

osud mu ale přikázal

v tichosti plát i dohořet.

Rozmlouvaje sám se sebou,

čekal jsem sklizeň dlouhých dnů,

sotva však slova utichnou,

vždy sám a sám tu zůstanu.

Já nedbal pro svůj tajný sen

lásky a slávy, těch dvou cest,

na nichž, byť skrovně, přece jen

mohl jsem získat slast a čest.

Nejchudší z tvorů na zemi

budu tu mezi lidmi žít

vážnosti jejich zbavený,

i dobra, jež jsem mohl mít.

V každém z nás jsou dva životy.

Krom rozumu - duch zla je v nás:

naděje, lásky, hněvy, msty

mu podléhají v každý čas.

Založil si své sídlo tam,

kde mají vzpomínky svůj kout ,

a zkázu prorokuje nám,

když už nám nelze uniknout.

Kdo mučí raději než on?

Ve slovech podvádí a lže.

Stravuje nás jak škorpión,

já uvěřil - a teď je zle.

Pohlédněte mi na čelo,

je bledé, zrak je zvadlý květ,

nic by vám nepovědělo,

že je mi pouhých patnáct let.

A záhy musím zestárnout

a před hrobem se ohlédnu

na život, na ten planý plod

nadarmo utracených dnů.

A smrt se zjeví opodál

s tím krásným chladným pohledem:

čím trpěl jsem, co miloval,

bude mi navždy pouhým snem.

Což údělem nás nešťastných

je opravdu jen černá zem?

Kdoví, kdoví! A třeba smích

obrodí život v umrlém!

Snad zazvučí hlas radosti,

neznámý dnes v mém slovníku,

a bez žalu a lítosti

rád vykročím vstříc zániku.

A poznám: tento skvělý svět

že nebyl stvořen pro lidi,

že Bůh nás srazí do tmy zpět

a stopy po nás odklidí.

Náš duch svát bude vesmírem

do chmurné nekonečnosti,

prach našich těl jen zkypří zem

pro jiné, čistší bytosti.

Nastane doba bez zlata,

bez poct a bez proklínání,

nevinná, ryzí, bohatá,

podobná štěstí dětských dní.

Družnost a láska budou žít

nezakovány v konvencích,

nebude možné zneuctít

krev spravedlivých bratří svých...

Andělů bude plný kraj

(ti směli na zem vždy) a my

budeme vzhlížet na ten ráj

spoutáni nad propastí tmy.

Výčitky, závist, stud a vztek

vyplní věčnost úplnou:

tak bude ztrestán dlouhý věk

zla páchaného pod lunou.

ZDROJ: LERMONTOV, Michail Jurjevič. Z plamene a jasu, OdeonPraha, 1978, s. 13-16