CHTĚJME NEMOŽNÉ

předmluva Federica Mayore ke knize Fernanda Aínsy VZKŘÍŠENÍ UTOPIE

Einstein říkával, že obrazotvornost je důležitější než poznání. Takové tvrzení se v dnešním světě, který se vyvíjí takovou rychlostí, že jeho proměny kladou značné nároky na naše způsoby myšlení, jeví jako mnohem více opodstatněné než před padesáti lety.

Čím více skutečnost podkopává jistoty technokratů a popírá zpupnost plánovačů, tím naléhavěji se musíme obracet k tvořivé svobodě jedince. „Vše plyne“, vyslovil Hérakleitos před více než dvěma tisíci lety. Zapomněli jsme snad tento zákon univerzální „proměny“? Zažíváme jakousi dezorientaci, která nás nutí měnit smýšlení jako nikdy předtím.

Nuže, co je tedy patrné? V okamžiku, kdybychom si tvořivou energii obrazotvornosti měli osvojit jako vůdčí a hybnou sílu, slyšíme ze všech stran, jak je proklamována smrt utopie. Je takové radikální popření na místě? Je možné vůbec utopii odmítnout jako absolutní formu touhy, zneuznat její schopnost vnášet jas do temnoty, lze skrýt její dynamičnost? Člověku vrozený sklon překonávat stávající skutečnost naopak mnozí vnímají jako samu podstatu utopického podnětu, oné bláznivé touhy, jež se rodí pokaždé, když pragmatismus obnaží veškerou svou vyprahlost a uvázne v neplodné rutině.

Tíhneme k utopii, což lze v průběhu staletí vykládat jako naši přirozenou inklinaci překonávat hranice dějinného okamžiku. Podle některých vědců veškeré lidské počínání, které je zaznamenáníhodné na poli vědy, náboženství či politiky, vždy předpokládá nějakou utopii. Nemá-li člověk utopické vize, není úplnou bytostí, shodují se autoři dále, ačkoli jednotlivě pojímají tyto vize různě.

Otázkou zůstává, jaká utopie a za jakých podmínek? Podstatou utopie je transcendentnost. Nesmí proto zamítnout přehnanost, která tvoří její základnu, ale nemusí opouštět stavy rozumu. Ovšem k životu ji dokáže přivést jedině křehká rovnováha. Působit na skutečnost a vynášet ji k nebesům a ani na okamžik neopomíjet úctu člověku, je sice utopismus, ale tento druh ctižádosti motivoval Martina Luthera Kinga, Gándhího nebo Nelsona Mandelu.

Jedinec i společnost si dnes připadají osamělí, neboť se jim zdá, že minulost nenabízí řešení pro budoucnost. Obvykle zapomínají, že minulost je synonymem pro ponaučení, nikoli pro vynalézání. Současný svět tudíž potřebuje obrovskou vynalézavost.

Většina utopických projektů čerpala inspiraci u Platóna nebo Thomase Mora, zdůrazňují-li právní organizaci státu; u Francise Bacona, trvají-li na technologii. Tou se od dob průmyslové revoluce zabývají politicko-společenské koncepce a eseje vědecko-fantastické literatury. Všichni si na jednu stranu uvědomujeme, že technologická realita překonala ty nejpošetilejší sny, na druhou stranu však cítíme, že podstata kvality lidského života se zlepšila jen stěží, v některých případech se dokonce zhoršila. Přesně v tomto etickém rozměru přežívá pro většinu velká utopie.

Potřebnou složku představuje hospodářský růst, zřejmě ale nepostačuje. Hmotný blahobyt nepřichází s odpovídajícím duchovním pokrokem. Čím více se hromadí vědomostí, tím méně je moudrosti v myšlení a chování. Úzkost a ničivá vzdorovitost, únik k toxickým látkám a hledání povrchních řešení niterných problémů sžírajících naši mládež. Toto je donebevolající znamení, a sice že musíme změnit kurz, že je třeba duchovní revoluce, která by vychovávala a skýtala možnosti všem mužům, ženám i dětem: upevnit a rozvinout své schopnosti, přijmout svou odpovědnost a prokazovat úctu a ohleduplnost těm, kdo vyznávají odlišné pojetí života.

Osudy miliónů závisejí na rozhodnutích nepatrné menšiny a vzory myšlení, chování a organizace jsou diktovány vzdálenými institucemi. Stávající systémy, včetně vzdělávacího, ztratily kontakt se skutečností a nadále slouží ideálu společnosti, v níž převládá dogmatismus. Taková společnost zplodila otupělost a lhostejnost, což přineslo obtíže spatřovat – nebo si vysnít – plně realizovanou lidskou bytost ve světě míru a spravedlnosti.

Skutečnost každý den prozrazuje pomíjivost předpisů minulosti. Nepopiratelným důkazem jsou události ve východní Evropě. Ptáme se, co značí zhroucení komunismu coby extrémní utopie, a samozřejmě víme, že ne všemohoucnost „vzpřímeného“ kapitalismu, nýbrž vítězství svobody, svobody, která nahrazuje kolektivní utopie právem na sebeurčení.

Když Marx a Engels promýšleli svůj vědecký socialismus, činili tak na základě deterministických teorií, které na Západě zapustili kořeny na více než tři staletí. Nepřestávali věřit, že dokáží řídit tok dějin centralizovaným jsoucnem, které by upravovalo rozličné stránky bytí. Proto kladli důraz na to, aby se jejich teorie lišila od bezpočtu společenských utopií, které byly tehdy populární. Stejným způsobem přiřkli socialismu přízvisko „vědecký“ – věda totiž byla synonymem pro přesnost a dohled. Věřili, že uskutečnění „socialistické“ společnosti s konečnou platností znemožní vynalézat nové utopie. Dnes víme, že se mýlili.

Stojíme na prahu nové doby, která svou komplexností vyžaduje jako nikdy před tím, aby jedinec přijal svou odpovědnost a společnost mu umožnila rozvinout tvořivý potenciál. Stabilita a bezpečnost dodnes představují základ kulturního podmiňování, neboť nestabilita bývá nazírána jako něco negativního. Riskování se zaměňuje s pošetilostí a zkušenost se omezuje na konformismus.

Odhodlání jednat zahrnuje přijetí rizika, totiž rizika omylu. Nicméně riziko můžeme rovněž chápat jako příležitost k tvorbě, především v naší epoše, kterou můj přítel José Vidal-Beneyto charakterizoval jako epochu „minimálních jistot a nesčíslných nejistot.“ Veškerý vývoj se zakládá na proměnlivosti a vztahu, který existuje mezi nestabilitou, tvořivostí a změnou. A k opravdové změně nedojde bez roztržky. Věda ani duchovní cvičení se neobejde bez tvoření. Není tvorby bez sebemenšího projevu nestability. Již Hölderlin říkal, že tam, kde číhá nebezpečenství, zároveň číhá možnost spásy. Takové tajemství nám odpradávna odhaluje umění a poezie, avšak imperativy konzumní společnosti ovlivňují kulturní vývoj mnohem důrazněji. Lidstvo naléhavě musí změnit svůj žebříček hodnost. Jak ale hájit nesnáz a nestabilitu společnost, která vyhledává přesný opak? Tíha zvyků a strach z neznámého brání procesu proměny mentalit, který si žádá současný svět.

Utopie, které je dnes třeba, nemá nic společného se strnulostí minulých konstrukcí, s dialektikou filosofů ani sebejistotou technokratů. Utopie, které je dnes třeba, se rodí z rozmanitosti světa, z pohybu, jenž je tolik vlastní našim kočovným společnostem, a z nestability, která je přirozeností svobodné vůle zpochybňující zajeté ideje a podmíněný reflex I. P. Pavlova. Mějme neustále na paměti, že tvořivost se nachází mezi světlem a temnotou, v duševním rozpoložení „člověka na římse“. Utopie, které je dnes třeba a která cíli na „rozumnou přemíru“, je současně pružná, pevní i houževnatá. Jak říká María Ramírez Ribes, utopie se musí vyhnout „zlomkovitému vidění minulosti a musí vyvstat z těla i duše, prýštit nejen z moří a pralesů, ale i z dálnic a měst. Musí pojmout cit i intelekt, jednotlivé i obecné, zrodit se z intuice i odbornosti, z lásky i práce, z potěšení. Ale předně musí vyvstat z nesouhlasu s přítomnou situací, být nezcizitelnou vzpourou.“

Utopie, které je dnes třeba, je ona moc vlastní každému člověku, moc přesáhnout okamžik, zdokonalovat se a harmonicky zabydlovat prostředí. Všichni ji máme na dosah. Je závazkem nás všech, především těch, kteří se narodili a vyrůstali v příznivých oblastech a prostředích. Je nutné, abychom projektovali sebe do činů a prolomili bariéry stávajícího řádu. Chtějme zkvalitnit život každý den a vynasnažme se, aby lépe žili i ostatní.

Utopie, které je dnes třeba, nemá nic společného s utopiemi, které usilovaly o stvoření ráje na zemi. Nemá nic společného s konfliktním nazíráním minulosti. Utopické společnosti jako v Utopii Thomase Mora či kontrautopie 1984 George Orwella se zapsaly do dějin literatury.

Dnešní utopie se zakládá na uváženém smíření tužeb a potřeb člověka, na autonomní reflexi a každodenní práci a na možnosti uskutečňovat takové cíle v prostředí svobody a respektu. Rodí se z bohatství, které skýtá rozmanitost, a z příležitostí, které podněcují pestrost občanské společnosti. Zejména však staví na zdokonalování každého z nás, na ukázněnosti a zdravém rozumu a na obohacování vnitřního světa. Klíčem je výchova.

A tak musíme každému zajistit potřebné nástroje, a to nikoli proto, aby se jedinec přizpůsobil situaci, nýbrž aby si posílil obrazotvornost a smysl pro konkrétno, tváří v tvář stále častěji vpádům nepředvídatelným skutečností. Tímto směrem se ubírá dílo Fernanda Aínsy: sází na heterodoxní myšlení.

Svoboda, fantazie a nonkonformismus podněcují tvořivost a objevování a zároveň podporují i utopii. Vysloví-li badatel hypotézu, je cele „utopická“, neboť jeho obrazotvornost přesahuje ono známé. Z této moci obrazotvornosti bychom měli uvolnit transformující energii pro bezprostřední jednání. Jak vyjádřil držitel Nobelovy ceny za mír Bernard Lown: „Pouze ti, kdo zahlédají neviditelné, dokáží uskutečnit nemožné.“ Pozvedneme-li dovednost obrazotvornosti a vůli zdokonalovat se, člověk bude vybaven účinnějšími zbraněmi, s nimiž se bude moci postavit konkrétnímu a bude čelit nepředvídatelnému.

Debata nekončí a položit si otázku, zda se tedy utopie stává zárukou svobody, stojí za námahu. Kniha vzkříšení utopie si tuto otázku klade. Kniha Vzkříšení utopie si tuto otázku klade. Její autor vnímá utopii v rázném rozporu s dogmatismem, determinismem a koncepcemi dokonalosti a nemožnosti. Podle něj musíme vzkřísit ducha utopie a nechat obrazotvornost triumfovat, neboť jsou a navěky budou hybnou silou veškerého vynalézání.

                Federico Mayor

15. ledna 1997

Převzato z knihy:

AINSA, Fernando. Vzkříšení utopie. Vyd. 1. Brno: Host, 2007, 232 s. ISBN 9788072942145.