www.citaty.estranky.cz - ÚRYVKY Z MÝCH OBLÍBENÝCH KNÍŽEK

Antoine de Saint-Exupéry: Citadela

8. 7. 2007

"Citadelo, vystavím tě v srdci člověka."

Byl jsem až příliš často svědkem, jak se dal soucit nepravou cestou. Ale my, kdo vládneme lidem, jsme se naučili zpytovat jejich srdce a věnovat pozornost jen tomu, co si jí opravdu zaslouží. Odmítám cítit lítost nad okázalými bolestmi, jež trápí srdce žen, a stejně tak nad umírajícími, a stejné tak nad mrtvými. A vím proč. V jedné době mého mládí ve mně probouzeli soucit žebráci a jejich vředy. Najímal jsem pro ně ranhojiče a nakupoval balzámy. Karavany mi přivážely z jednoho ostrova zlaté masti, po nichž kůže znovu přirůstá k masu. To všechno až do dne, kdy jsem pochopil, že si na svém zápachu zakládají jako na vzácném přepychu, kdy jsem je přistihl, jak se škrabou a pomazávají lejnem, jako by hnojili zemi, aby z ní vydobyli purpurový květ. Chlubili se jeden druhému svou hnilobou, byli pyšní na almužny, které dostali, neboť ten, kdo vydělal nejvíc, připadal sám sobě jako velekněz, vystavující tu nejkrásnější modlu. Pokud svolili poradit se s mým lékařem, pak jen v naději, že ho ohromí morovým zápachem a velikostí svého vředu. Mávali svými pahýly, aby si vydobyli místo na světě. A přijímali léčbu jako poctu, polichoceně si nechávali čistit a omývat údy, ale sotvaže nemoc zmizela, připadali si náhle bezvýznamní a jaksi zbyteční, neboť už svým tělem nic neživili. A první jejich starostí bylo, vzkřísit znovu vřed, který z nich žil. A vyšňořeni opět nemocí, vítězoslavní a marniví se vraceli s miskou v ruce zpátky na cestu karavan, aby tu ve jménu svého nečistého boha vydírali pocestné

Zažil jsem, jak ženy oplakávaly padlé bojovníky. Ale to jsme je oklamali my sami! Víš přece, s jakou slávou a hlukem se navracejí ti, kdo přežili, jak vykřikují o svých úspěších a jako důkaz nebezpečí, které podstoupili, přinášejí smrt těch druhých, smrt, které říkají strašlivá, protože mohla potkat je.

Ano, viděl jsem, jak lidé před smrtí utíkali, už předem zděšeni tím setkáním. Avšak neklamte se, nikdy jsem neviděl, že by propadl hrůze ten, kdo umírá.

Protože ani zrcadlo nic neobsahuje a obrazy, jimiž se naplní, jsou bez váhy i trvalosti. Protože jako solné jezero, i zrcadlo někdy spaluje oči.

Myslí, že jdou, a zatím už jsou přilepeni k té světelné pasti, myslí, že žijí, a zatím už je pohltila věčnost.

Představ si svatební hostinu, když hosté i milenci odejdou.

Za svítání vyvstane nepořádek, který tu zanechali. Rozbité džbány, převržené stoly, vyhaslý oheň, na všem je ustrnulý otisk zmatku. Ale z těch známek,“ řekl, „se o lásce nic nedozvíš.
Když bude nevzdělanec převracet v rukou korán a potěžkávat ho, prohlížet kresbu písmen a zlato iluminací, nikdy tím nezachytí podstatné. Protože podstatným tu není nicotný předmět, nýbrž božská moudrost. Tak jako není na svíci podstatný vosk, který zanechává stopu, nýbrž světlo.“ Protože jsem se však roztřásl při pohledu na ty zbytky božího hodování na širé, pusté rovině, podobné dávným obětním stolům, otec dodal:
„To, co má význam, nelze v popelu vidět. Už se nad těmi mrtvolami nezdržuj, Není tady nic jiného, než povozy navěky uvízlé v blátě, protože neměly vůdce.“

Zpitá večerní modlitbou spolu s ostatní vsí, dovolávala se svým nářkem věčností domova.

„Uvidíš, jak budou večer pod stany reptat a vyčítat mi krutost,“ řekl otec. „Já jim však každý pokus o vzpouru tvrdě zarazím. Já člověka kuji.“

Neboť tak jako o stromu, ani o člověku se nic nedozvíš, pokud ho rozložíš v jeho trvání a rozdělíš v jeho různosti.

A tak jsem pochopil, že ani utrpení, ani smrt v lůně božím, dokonce ani žal nad mrtvými nejsou z vrcholku nejvyšší věže citadely k politování. Neboť když uctíváme něčí památku, pak ten, kdo odešel, je přítomnější a mocnější než živý. A pochopil jsem lidskou úzkost a zželelo se mi lidí.

Zakazuji se ptát: neboť vím, že není odpovědi, jež by uhasila žízeň. Kdo se ptá, hledá především propast.

Proto také uzavírám ženu do manželství a cizoložnou manželku dávám kamenovat. Chápu zajisté její žízeň a vím, jak veliká je přítomnost, které se dovolává. Umím v ní číst, když stojí večer, v době otevřené zázrakům, opřená na terase, ze všech stran obklopená širým obzorem a vydaná mukám své něhy jako osamělému katu.

Kdo kolem lásky rád jen krouží, ten nikdy nezažije skutečné setkání ...

Poznal jsem totiž, že člověk je zcela podoben citadele. Rozboří zdi, aby dosáhl svobody, ale zbude z něho jen stržená a hvězdám otevřená pevnost. A vyvstane úzkost z nebytí.

Citadelo, vystavím tě v srdci člověka.

Děsí mne, když se Bůh hýbe. Jen ať zas usedne nehybný na věčnosti! Neboť je čas geneze, ale je také čas, šťastný čas, zvyku!

Mýlí se nevěřící, když se nám smějí a domnívají se, že dosáhnou hmatatelných bohatství tam, kde jich není. Neboť když touží mít stádo, pak je to z pýchy. A radosti pýchy už samy rozhodně nejsou hmatatelné.

A jeden pokoj byl prázdný a nikdo nikdy neodhalil, k čemu je --- a možná k ničemu, jen k tomu, aby upozornil, že existuje tajemství, a že nikdy nelze všechno proniknout.

Protože palác může být půdou poezie. Jakou však napsat báseň nad nicotnou hrou v kostky?

Nastoluji znovu řád tam, kam se lidé nakupili jako vody, vody, které se rozlily v močál. Spínám oblouky klenby. Na dnešním bezpráví buduji zítřejší spravedlnost. Znovu vytyčuji směry tam, kde se každý uvelebil na místě a nazývá to zahnívání štěstím. Pohrdám hnijícími vodami takové spravedlnosti a přináším svobodu pro člověka, zrozeného z krásné nespravedlnosti. Takto zušlechťuji říši.

A jeho oběti začnou dům bourat, protože už ho nepoznávají. Tak lidé promrhají to nejvzácnější, co mají: smysl věcí. A připadají si báječní, když o svátcích nedodržují zvyky, když zrazují své tradice a slaví nepřítele. Jistěže při té svatokrádeži v nitru přece jen cosi pociťují. Pokud je to ještě svatokrádež. Pokud je to ještě vzpoura proti čemusi, co na ně vyvíjí určitý tlak. A žijí z toho, že jejich nepřítel ještě dýchá. Stín zákonů jim dosud vadí natolik, aby měli pocit, že jsou proti zákonům. Brzy však zmizí i stín. A oni už potom nepocítí vůbec nic, protože zapomněli i na to, jak chutná vítězství. A zívají. Proměnili palác v tržiště, ale když vyprchala radost z toho, že tady mohou hulvátsky dupat, nevědí náhle, co na tom tržišti dělají. A začnou neurčitě snít o stavbě domu s tisíci dveřmi, se závěsy, jež kloužou po ramenech, s lenivými předpokoji. A dokonce sní i o tajné místnosti, která by vtiskla tajemství celému obydlí. A nevědomky, protože už na něj zapomněli, oplakávají otcův palác, kde měl každý krok smysl.

Komentáře

Přehled komentářů

jvsldzseujrv

(generic cialis, 2. 4. 2022 17:17)

buy tadalis https://cialisvet.com/

Kalendář
Po	Út	St	Čt	Pá	So	Ne
<<	srpen					>>
<<	2022					>>
1	2	3	4	5	6	7
8	9	10	11	12	13	14
15	16	17	18	19	20	21
22	23	24	25	26	27	28
29	30	31

Online:	6
Celkem:	1340378
Měsíc:	9399
Den:	254

Antoine de Saint-Exupéry: Citadela

Komentáře

Přehled komentářů

jvsldzseujrv

ImmibraAfferee

888casino no deposit bonus

заправка картриджа brother hl 1110

ImmibraAfferee

артезианская скважина

Соло майнинг 2022

стеклянные раздвижные двери цена

hydraruzxpnew4af зеркала

MORBIUS Dubbing PL 01 download

Грузоперевозка из Китая или Кореи как процедура таможенного декларирования

казино х мобильная версия casino play

can someone hack your CASH APP with your name

Ведущие морские перевозки из Китая

can someone hack your CASH APP with your name

душевая кабина с рифленым стеклом

лучший покер

XXX Porn Tube

бонус при регистрации яндекс директ

отзывы о сайте в халяве

Menu

Fotoalbum

Oblíbené odkazy

Vyhledávání

Archiv

Statistiky